Článek
Přihlásila nás během jedné návštěvy
Ivana mluvila o angličtině celé léto. Chtěla cestovat bez dcery, rozumět v hotelu a objednat si jídlo bez ukazování do menu. Já podobnou potřebu neměla. Na dovolenou jsem jezdila po Česku a cizí slovíčka, která jsem znala ze školy, už dávno zmizela.
Kamarádka se však bála přijít na kurz sama. Tvrdila, že ve dvojici se nebudeme stydět. Jedno odpoledne přinesla notebook, našla kurz pro začátečníky a přihlásila nás obě. Souhlasila jsem hlavně kvůli ní.
Před první hodinou mi několikrát volala. Řešila, co si vezme na sebe a zda tam nebudou samí mladí lidé. Domluvily jsme se, že se potkáme před budovou. Ivana dorazila dřív a čekala uvnitř. Když jsem vešla do učebny, seděla už vedle dvou žen a živě s nimi mluvila.
Pozdravila jsem ji jménem. Podívala se na mě, usmála se a řekla: „My se odněkud známe?“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje
Čekala jsem, že se rozesměje. Místo toho mi nabídla místo na druhém konci stolu. Lektorka nás požádala, abychom se krátce představili. Ivana řekla, že se učila anglicky v práci a na kurz přišla oprášit základy. O tom, že mě přemlouvala skoro dva měsíce, nepadlo ani slovo.
Když jsme měli vytvořit dvojice, přisunula se k jedné z nových známých. Já zůstala s mužem, který neslyšel na jedno ucho a každou větu jsme si opakovali třikrát. Nakonec jsme se tomu oba smáli a cvičení zvládli.
O přestávce jsem Ivanu zastavila na chodbě. Přiznala, že ženám před hodinou řekla, že na kurzy chodí běžně sama a že se nebojí nových lidí. Když jsem ji oslovila jako starou kamarádku, zalekla se, že bude vypadat nejistě. Prý nechtěla popírat naše přátelství, jen začít s čistým štítem.
Zeptala jsem se, proč tedy přihlásila i mě. Odpověděla, že cestou potřebovala jistotu, že nezůstane sama. Jakmile našla jiné místo, moje role skončila.
Cestou domů šla několik kroků přede mnou s novými známými. Na zastávce se ke mně vrátila a úplně běžným hlasem navrhla, že příště pojedeme zase spolu. Tehdy jsem pochopila, že si možná ani neuvědomuje, jak její jednání vypadá. V soukromí jsem měla být oporou, před ostatními důkazem nejistoty, který je lepší schovat. Nechtěla mě ztratit jako kamarádku. Chtěla si jen vybírat, ve které chvíli se k našemu přátelství přizná.
Podruhé jsem si sedla jinam dobrovolně
Po hodině mi Ivana psala, jestli se zlobím. Neodpověděla jsem hned. Připadala jsem si použitá, ale zároveň jsem nechtěla kurz vzdát kvůli jednomu trapnému večeru. Lektorčin způsob mi vyhovoval a muž z mé dvojice mi při odchodu připomněl domácí úkol.
Na další lekci jsem přišla sama a sedla si vedle ženy, která pracovala v knihovně. Ivana mě pozdravila obyčejně, už bez hraní. Navrhla, že bychom mohly být spolu ve dvojici. Odmítla jsem. Řekla jsem jí, že na kurz budeme chodit každá za sebe, když právě to chtěla.
Nebyla jsem nepříjemná. Jen jsem jí přestala dělat doprovod, který se odloží po vstupu do místnosti. Postupně jsem se seznámila s několika lidmi. Dělala jsem chyby nahlas a zjistila, že ostatní je dělají také.
Ivana se naopak snažila působit zkušeněji, než byla. Když něčemu nerozuměla, raději mlčela. Po několika týdnech začala zaostávat.
Pravdu řekla při obyčejném cvičení
Jednou jsme měli anglicky popsat člověka, kterého dlouho známe. Ivana se přihlásila a začala mluvit o kamarádce ze školy. Popsala naše společné výlety, hádku kvůli stanu i to, jak jsem ji doprovodila na první pracovní pohovor. Nakonec řekla, že stejnou kamarádku při první lekci zapřela, protože chtěla vypadat odvážněji.
Lektorka její jednoduché věty opravila, ale příběh nekomentovala. Po hodině se mi Ivana omluvila před ostatními. Tentokrát nevysvětlovala, proč to udělala. Jen přiznala, že to bylo zbabělé.
Odpověděla jsem, že omluvu přijímám, ale naše sezení necháme tak, jak je. Nechtěla jsem se vracet do role její pojistky. Můžeme být kamarádky a přesto se učit každá samostatně.
Po lekci jsme šly na kávu a Ivana mi řekla, co se dělo před mým příchodem. Dvě ženy se jí zeptaly, zda přišla sama. V panice přikývla a během několika minut si vytvořila obraz sebevědomé cestovatelky. Když jsem vstoupila, nedokázala přiznat obyčejnou lež, a tak ji ještě zvětšila. Její vysvětlení chování neomluvilo, ale dávalo mu smysl. Nebyla to promyšlená zrada. Byl to malý strach, který nechala rozhodovat příliš dlouho.
Do ciziny jsme nakonec jely spolu
Kurz jsme dokončily obě. Ivana přestala předstírat, že všemu rozumí, a začala se ptát. Já jsem se naučila říct dost na to, abych si koupila jízdenku, objednala pokoj a požádala o pomoc. Na závěr jsme s dalšími dvěma ženami vyrazily na krátký výlet do Vídně.
Před odjezdem jsme se domluvily, že každá zařídí jednu část cesty. Ivana rezervovala ubytování, já koupila jízdenky a další ženy vybraly program. Nikdo tentokrát nepotřeboval předstírat větší jistotu.
U pokladny na nádraží mluvila Ivana. Když se zamotala do času odjezdu, pomohla jsem jí. Tentokrát mě představila jako kamarádku, která ji na kurz dostala, i když pravda byla opačná. Opravila jsem ji a všechny jsme se zasmály.
Na první hodině mě její chování zranilo. Přesto mi nechtěně dalo něco užitečného. Přestala jsem věřit, že potřebuji známého člověka, abych mohla vstoupit do neznámé místnosti. Ivana se zase naučila, že odvaha nevypadá jako dokonalá póza. Někdy začíná větou, že se bojíme a potřebujeme společnost.
Zdroj: autorský text
