Koupili jsme byt po seniorovi za poloviční cenu. Po nastěhování jsme pochopili, proč byl tak levný

Příběh je fiktivní a při jeho tvorbě byla využita umělá inteligence (ChatGPT).

Byt jsme hledali přes rok. Každý víkend prohlídky, každý večer scrollování přes realitní servery. V Praze si za naše peníze nekoupíte skoro nic, a tak jsme rozšířili hledání i do okolních měst. Jednoho dne mi kamarádka poslala odkaz na byt v paneláku z osmdesátých let. Třípokojový, 72 metrů, přízemí. Cena? Zhruba polovina toho, co se v té lokalitě běžně prodávalo. V inzerátu stálo, že jde o pozůstalost po starším pánovi, prodává rodina. Bez realitky.

Zavolala jsem ještě ten den. Dcera původního majitele byla milá, ale stručná. Řekla, že táta tam žil sám přes třicet let, poslední roky už moc nezvládal údržbu a oni to chtějí prodat rychle, protože nikdo z rodiny nemá na byt čas ani peníze na opravy. Na prohlídce jsem viděla starou kuchyňskou linku, zažloutlé tapety a ošoupané lino. Nic, co by mě vyděsilo. Říkala jsem si, že pár desítek tisíc za vymalování a novou podlahu dáme a bude to super. Manžel souhlasil. Podepsali jsme kupní smlouvu do dvou týdnů.

Stěhovali jsme se na konci srpna. Ještě bylo teplo, okna dokořán, všude jsme větrali. Byt sice voněl zatuchle, ale to jsem přičítala tomu, že tu nikdo pár měsíců nebydlel. Sundali jsme tapety a pod nimi jsme našli první překvapení. Černé mapy plísně. Ne malé fleky v rohu, ale celé pruhy podél vnější zdi v ložnici a v dětském pokoji. Vypadalo to, jako by tam ta plíseň rostla roky a někdo ji prostě přelepil novou vrstvou tapety.

Manžel začal zjišťovat příčinu. Zatáhl do bytu odborníka, který změřil vlhkost zdí. Hodnoty byly alarmující. Vnější zeď nebyla prakticky vůbec zaizolovaná a v místě, kde procházel starý balkonový práh, byl beton doslova mokrý. Odborník nám řekl, že takhle to mohlo fungovat desítky let, protože pán v bytě asi moc nevětral a plíseň se šířila nenápadně pod vrstvami tapet. Jenže pro nás, s malým dítětem, to bylo nepřijatelné.

Plíseň ale nebyla jediný problém. Když přišel elektrikář vyměnit zásuvku v kuchyni, zbledl. Celý byt měl ještě původní hliníkovou elektroinstalaci z doby výstavby. Kabely byly křehké, izolace popraskaná, na několika místech držely spoje jen tak tak. Řekl nám, že s tím nedoporučuje nic dělat po částech, že jediné rozumné řešení je kompletní výměna. Když nám řekl cenu, zhruba sedmdesát tisíc jen za elektro bez zednických prací, musela jsem se posadit.

Pak přišly na řadu rozvody vody. V koupelně tekla z kohoutku rezavá voda. Instalatér zjistil, že trubky jsou původní ocelové, zevnitř zanesené nánosy rzi a vodního kamene. V některých úsecích zůstal průtok sotva na třetinu. A koupelna samotná? Pod starými obklady se drolila omítka, sprchový kout neměl žádnou hydroizolaci. Voda tam roky prosakovala do podlahy. Sousedi pod námi si zatím nestěžovali, ale bylo jen otázkou času.

Když jsme to sečetli, vyšlo nám, že kompletní oprava toho, co bylo opravdu nutné, tedy elektroinstalace, rozvody vody, sanace plísně, zateplení kritických míst a nová koupelna, nás bude stát přes šest set tisíc korun. A to jsme ještě vůbec neřešili kuchyň, podlahy ani okna. Ta úspora na kupní ceně najednou přestala vypadat jako výhra. Spočítali jsme si, že jsme vlastně koupili byt za tržní cenu, jen s tím rozdílem, že peníze navíc teprve utratíme za věci, které v normálně udržovaném bytě fungují samy od sebe.

Zpětně mi to dává logiku. Starší člověk, který žije sám, nemá sílu ani motivaci řešit izolaci nebo výměnu trubek. Postupně si zvykne na to, že voda teče pomalu, že v rohu je trochu vlhko, že zásuvka v chodbě nefunguje. A rodina, která byt po něm prodává, buď o problémech neví, nebo je upřímně podcení. Netvrdím, že nás chtěl někdo podvést. Ale ten byt zkrátka potřeboval mnohem víc, než jsme čekali.

Dnes vím, že jsem měla před podpisem smlouvy zaplatit inspekci nemovitosti. Stojí pár tisíc a odborník dokáže odhalit většinu problémů, které laik přehlédne. Tenkrát mi to přišlo jako zbytečný výdaj. Teď vím, že by nám ušetřil stovky tisíc, nebo nás přinejmenším donutil vyjednávat o ceně úplně jinak. Rekonstrukci jsme nakonec zvládli, trvalo to skoro půl roku a přišli jsme o spoustu nervů. Byt je teď krásný. Ale kdybych mohla vrátit čas, šla bych na tu prohlídku s někým, kdo se na byty dívá jinak než já.

Podobné situace nejsou ojedinělé. Nákup nemovitosti po starším majiteli přináší specifická rizika, která si mnoho kupujících uvědomí až po nastěhování. Tady je několik faktů, které stojí za to znát: