Článek
Podvečerní vycházka
Pátek večer u nás probíhal naprosto běžně. Já jsem vařila večeři, manžel si vzal vodítko a šel venčit našeho psa Maxe. Byla to jejich rutina, kterou měli oba rádi, stejná trasa kolem parku, malá zastávka u lesa a pak zpět domů. Většinou to trvalo půl hodiny, někdy trochu déle, když potkali známé. Tentokrát ale byla tma už dlouho a oni nikde.
Když jsem konečně slyšela kliku u dveří, chtěla jsem se nadechnout, abych mu vynadala, kde se tak dlouho zdržel. Jenže než jsem stačila cokoliv říct, vřítil se dovnitř Max a za ním dva cizí psi. Byli to menší kříženci, oba špinaví, vyhublí a s pohledem, který vám okamžitě sevře srdce. Stála jsem v předsíni a nechápala, co se děje.
Nečekané překvapení
„Co to má znamenat?“ vyhrkla jsem. Manžel se jen unaveně opřel o dveře a řekl: „Nemohl jsem je tam nechat. Seděli u lesa, svázaní provazem k sobě. Byli sami a klepali se zimou.“ Popisoval, jak na ně narazil u cesty, nikde v okolí živá duše. Rozvázal je a chtěl odejít, jenže oni se ho chytili a odmítli se pohnout jinam. Volal na obecní útulek, ale nikdo nezvedal. Tak je prostě vzal domů.
Říkali jsme si, že to bude jen na pár dní. Nakrmíme je, dáme jim střechu nad hlavou a až se najde majitel nebo místo v útulku, půjdou. Jenže majitel se neobjevil a v útulku nám řekli, že takových případů je tolik, že to vypadá spíš na vyhozené psy.
Necháme si je
První noc spali schoulení v rohu, sotva se odvážili pohnout. Max si k nim lehl a pomalu jim strčil čumák do srsti, jako by jim chtěl říct, že jsou v bezpečí. A já věděla, že tohle nebude jen krátká návštěva. Uběhl týden, pak měsíc a bylo jasné, že už nikam nepůjdou.
Dostali jména, veterinární péči a kus našeho srdce. A když jsem viděla, jak po pár dnech spí všichni tři v jednom pelíšku, bylo mi jasné, že jsme je nepřijali jen do domu, ale do rodiny. Dnes máme doma tři psy. Každý jiný, každý s jiným příběhem. A pokaždé, když manžel bere vodítka, říkám se smíchem: „Hlavně už žádné další.“ On jen krčí rameny a odpoví: „To neplánuješ, to si tě najde samo.“
