Článek
Spokojené začátky
Naše manželství bylo zpočátku plné plánů. Od začátku jsme oba věděli, že chceme rodinu. Po roce jsme se začali snažit o dítě a věřili, že to přijde rychle. Jenže měsíce ubíhaly a nic se nedělo. Nejdřív jsme si říkali, že to chce čas. Po roce už to byl stres a tiché napětí. Když se nepovedlo ani po dvou letech, rozhodli jsme se vyhledat lékaře.
Pamatuju si, jak přišla z jedné schůzky a měla oči plné slz. Sedla si ke mně na gauč, položila ruce do klína a tiše řekla: „Doktor říkal, že je problém u mě. Nemůžu mít děti.“ Ta věta se mi vyryla do hlavy. Objal jsem ji a snažil se být silný, i když mě to uvnitř lámalo. Řekli jsme si, že budeme spolu i bez dětí, že život nabízí jiné cesty. Ale už tehdy mezi námi něco prasklo.
Bez růžových brýlí
Naděje zmizela a s ní i velká část toho, co nás drželo pohromadě. Každý měsíc byl jen připomínkou toho, co nikdy nepřijde. Po nějaké době jsme se hádali kvůli maličkostem, mlčeli u večeře a snažili se předstírat, že to zachráníme. Nakonec jsme seděli naproti sobě u stolu, věděli, že boj skončil a rozhodli se pro rozvod. Bylo to smutné, ale tiché, jako kdybychom už ani neměli sílu křičet.
Asi tři nebo čtyři měsíce po rozvodu mi přišla zpráva od kamaráda: „Viděl jsem ji v parku. Myslím, že je těhotná.“ V tu chvíli jsem se tomu zasmál. Bylo to absurdní, skoro urážlivé. Ona, která nemůže mít děti? Ale během dalšího měsíce se začaly objevovat další zmínky. Nakonec jsem dostal fotku, na které stála s mužem, kterého jsem kdysi jen letmo znal. Její ruce objímaly kulaté bříško.
Jen kamarád
Kdysi mi tvrdila, že je jen kamarád. Pamatuju si, jak jsme se kvůli němu jednou pohádali a ona mi přísahala, že mezi nimi nic není. Teď spolu čekali dítě. Seděl jsem doma a díval se na ten snímek. V hlavě mi běžela jediná otázka: byla to lež od začátku? Nebo jen pro něj našla něco, co ve mně neměla?
Ať už to bylo jakkoli, cítil jsem, jak se mi celý svět převrací. Nebolelo jen to, že je s někým jiným. Bolelo, že žije náš sen, který jsme si měli plnit spolu a že já jsem uvěřil větě, která se ukázala jako největší lež mého života. Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Nevím, jestli bych zvládl slyšet odpověď.
