Článek
Chorvatská pohoda? Ani náhodou
Měla to být pohoda u moře, jakou si člověk vysní. Slunce, voda, koktejly, žádný stres. Všechny jsme si s holkama vzaly dovolenou, naplánovaly jsme si týden na Makarské, Airbnb bylo krásný, a hlavně blízko pláže. Říkaly jsme si, že letos si to fakt užijeme a že se jednou nebudeme ohlížet na to, kdo co chce a neustále někomu vyhovovat. Jenže člověk míní a Chorvati… no, ti se zřejmě baví jinak.
První tři dny byly fajn. Ráno pláž, pak někde oběd, večer procházky po promenádě a sem tam drink. A pak jsme si jednou sedly do místního baru, kde jsme chtěly jen jedno pivo, a slyšely jsme, jak se u vedlejšího stolu smějou. Nejdřív nám to přišlo v pohodě, ale pak z nich vylezlo, že Češi jsou smradlavý národ a že nás poznají podle toho, že si nikdy nenastříkáme deodorant a na pláž nosíme řízky. Fakt nám spadla brada.
Nenechaly jsme si to líbit
V tu chvíli mi to přišlo jako blbej vtip, ale když se k tomu přidal ještě číšník a něco si začal mumlat chorvatsky, už jsem měla dost. Ne že bych byla nějaká hádavá, ale hele, když ti někdo začne říkat, že smrdíš, i když si ráno dáváš sprchu a máš nový šaty, tak ti to začne vrtat hlavou. A hlavně – jak si vůbec dovolují? Co si o sobě myslí?
Tak jsem se zvedla, šla k nim a řekla, že jestli mají problém, ať to řeknou napřímo. A víte co? Oni se rozchechtali ještě víc. Prý „Češka se urazila, haha, to je typický.“ Už mi tekly nervy, holky mě musely tahat pryč, protože bych tam jinak asi něco rozbila. Na pokoji jsme pak celou noc řešily, co se to sakra stalo. Fakt jsme nevěděly, jestli to myslí vážně, nebo si jen dělali srandu, ale celej zbytek dovolený už jsme nebyly v klidu.
Všechno je jinak
Týden uběhl, domů jsme jely s hořkou chutí. Ale tím to neskončilo. Doma mi to nedalo a začala jsem pátrat, kde se tenhle stereotyp vlastně vzal. A hele, prý už za socialismu si o nás dělali srandu, že si vozíme jídlo k moři, a že když se Češi koupou, je to poznat. Ale víte co? Pak jsem zjistila, že úplně to samý říkají o Polácích, Maďarech, a vlastně o každým, kdo k nim přijede autem.
Takže mi došlo, že to nebylo o nás. Bylo to o nich. O tom, že když mají potřebu si z cizinců dělat srandu, dělají to u všech. Není to nic osobního. A že když se někdo chová jako blbec, nemá cenu se tím trápit. My jsme se tam chovaly slušně, nikoho jsme neurážely, a to je jediné, na čem záleží. Příště jedu radši do Itálie – a jestli si i tam někdo bude myslet, že jsem smradlavá, tak ať. Já to vím líp.
