Článek
Dohoda se týkala jen výstavních panelů
Po dědečkovi mi zůstala krabice negativů a fotografií z padesátých let. Pracoval jako hodinář a z okna dílny často fotografoval náměstí. Zachytil staré obchody, průvody i domy, které byly později zbourané. Snímky měly pro naši rodinu hlavně osobní hodnotu.
Když obec připravovala výstavu k výročí radnice, oslovila obyvatele s prosbou o historické materiály. Přinesla jsem deset fotografií. Kurátorka Hana vybrala tři a sepsala předávací protokol. Originály se měly naskenovat, objevit na výstavních panelech a po skončení se vrátit.
Souhlasila jsem také s uvedením dědečkova křestního jména a roku pořízení. Nechtěla jsem odměnu. Těšilo mě, že lidé uvidí náměstí tak, jak ho znal on. Výstavu jsem navštívila hned první víkend a zpracování se mi líbilo.
Asi o měsíc později jsem šla do informačního centra koupit mapu pro návštěvu. U pokladny stál stojan s novými pohlednicemi. Na jedné byl dědečkův záběr zimního náměstí. V levém rohu, kde se na originálu nacházela drobná skvrna, zůstal stejný znak. Nebylo pochyb, odkud obraz pochází.
Z výpůjčky vzniklo zboží
Pohlednice stála třicet korun. Na zadní straně bylo pouze logo obce a název náměstí. Dědečkovo jméno ani informace o rodinném archivu uvedené nebyly. Prodavačka mi řekla, že obec nechala vytisknout pět set kusů a série se dobře prodává.
Zavolala jsem Haně. Byla překvapená, protože o výrobě pohlednic nerozhodovala. Grafické studio dostalo přístup ke skenům kvůli výstavním panelům a pracovník propagace později vybral nejlepší snímky pro suvenýry. Předpokládal, že materiály poskytnuté obci lze použít ke všem účelům spojeným s výročím.
Předávací protokol tak široký nebyl. Obsahoval konkrétní výstavu, dobu zapůjčení i počet kopií pro panely. Prodej zboží se v něm nezmiňoval. Především se mě nikdo nezeptal, zda chci dědečkovu fotografii spojit s komerčním výrobkem.
Nežádala jsem okamžité stažení pohlednic. Líbilo se mi, že si lidé snímek vybírají, a nechtěla jsem nechat už vytištěný papír zničit. Vadilo mi, že obec rozhodla bez rodiny a z fotografie odstranila původ, který byl pro výstavu samozřejmý.
Požádala jsem o schůzku s pracovníkem propagace. Přinesla jsem protokol a originální fotografii. On přiznal, že si souhlas neověřil. Domníval se, že když obec zaplatila skenování a grafickou úpravu, může výsledný soubor dál používat. Náklady na zpracování však neměnily rozsah mého svolení.
Další náklad už měl jasná pravidla
Dohodli jsme se, že stávající pohlednice mohou zůstat v prodeji. Obec na stojan a k pokladně doplnila informaci o autorovi a rodinném archivu. Z výnosu první série uhradila digitalizaci dalších dědečkových negativů, jejichž kopie jsem dostala i já.
Grafické studio mi poslalo také tiskový soubor a vysvětlilo, jak snímek upravilo. Zjistila jsem, že z fotografie odstranilo část původního okraje. Před dalším nákladem jsme proto schválili ořez, který zachoval dědečkův záběr hodinářství na rohu náměstí.
Před dotiskem jsme uzavřeli samostatnou písemnou dohodu. Určovala počet kusů, dobu použití, způsob uvedení autora i možnost schválit ořez fotografie. Nechtěla jsem podíl z každé prodané pohlednice. Důležitější pro mě bylo, aby se ze snímku nestal bezejmenný obecní obrázek.
Obec zároveň upravila formulář pro další zápůjčky. Lidé nyní mohou odděleně souhlasit s výstavou, internetovou prezentací a výrobou propagačních předmětů. Odmítnutí jedné možnosti neznamená, že materiál nelze použít vůbec. Každý přesně ví, k čemu svůj rodinný archiv otevírá.
Starší zápůjčky obec znovu prošla a jejich majitelům nabídla stejné upřesnění souhlasu.
Originály se mi vrátily nepoškozené. Jednu pohlednici jsem si koupila a položila ji vedle dědečkovy fotografie. Na první pohled jsou téměř stejné, ale každá má jiný účel. Jedna je rodinná vzpomínka, druhá zboží pro návštěvníky města.
Nemrzelo mě, že obec na pohlednici vydělala několik korun. Mrzelo mě, že se z poděkování za zápůjčku vytratila otázka, zda s tím souhlasím. Zapůjčit fotografii na výstavní panel neznamená darovat každé její budoucí použití.
Dědeček své snímky nikdy neprodával. Možná by ho potěšilo, že jeho zimní náměstí cestuje poštou do různých zemí. To už se nedozvím. Mohu však zajistit, aby lidé alespoň věděli, kdo stál za fotoaparátem a proč se fotografie dochovala.
Zdroj: autorský text
