Článek
„Babi, a tys zůstala doma?“
Matěj seděl na koberci s miskou křupek. Na televizi právě jeho mladší sestra skákala dědovi do náruče z okraje bazénu. Byla to hezká chvíle. Při natáčení jsem se smála tak hlasitě, že mi muž posunkem naznačoval, ať ztichnu. Dcera pak při střihu původní zvuk nahradila hudbou.
„Babička přece točila,“ odpověděla za mě.
Vnuk přikývl, jako by to všechno vysvětlovalo. Já se usmála a sáhla po prázdných sklenicích. Zvyk. Když se mi něco nepříjemně sevřelo v hrudi, našla jsem práci, u které nebylo nutné dál sedět mezi lidmi.
V kuchyni jsem zaslechla další smích. Na obrazovce už musela být večeře u přístavu. Manžel tam zápasil s obrovskou krevetou. Pamatovala jsem si ten záběr přesně, včetně chvíle, kdy mi mezitím vystydla ryba.
Na dovolené jsme byli týden. My dva, dcera s mužem a jejich děti. Nebyla to žádná oběť ani hlídání maskované za odpočinek. Dopoledne jsme se střídali u bazénu, večer chodili společně ven. Jen jednu věc jsem dělala pořád já. Měla jsem nejlepší telefon a údajně nejpevnější ruku.
První den mě dcera požádala, abych natočila příjezd. Potom první koupání, cestu lodí a dětské divadlo po večeři. Nikdo mi nesepsal seznam. Vždycky se jen ozvalo: „Mami, rychle, tohle zachyť.“ Telefon už jsem raději nosila venku z tašky.
Na lodi jsem se posadila vedle muže a chtěla si opřít hlavu o jeho rameno. Ukázal na děti u zábradlí. Než jsem je natočila, přesunul se do stínu na druhou stranu. Nebyla v tom zlomyslnost. Ani jeden z nás tu chvíli nepovažoval za událost, která stojí za zapamatování.
Za kamerou jsem se uměla schovat
Nemůžu tvrdit, že mě rodina ze záběrů soustavně vyháněla. Když mi zeť první večer nabídl, že nás vyfotí všechny, zamítla jsem to kvůli mokrým vlasům. U bazénu jsem zase nechtěla být v plavkách. Měla jsem seznam podmínek, za kterých by moje podoba směla vzniknout, a většinu času nebyly splněné.
Natáčet ostatní bylo pohodlnější. Nemusela jsem přemýšlet, jestli se mi pod bradou udělá záhyb nebo kam dát ruce. Mohla jsem určovat, kdy se půjde blíž a kdo se postaví vedle koho. Jenže mezi tím, že nechci fotografii v plavkách, a tím, že neexistuji na celém rodinném filmu, byl rozdíl, který jsem si uvědomila až doma.
Jednou jsem přece jen telefon podala manželovi. Seděly jsme s vnučkou na zídce, jedly meruňky a ona mi zrovna vysvětlovala něco nesmírně důležitého o mušlích. Chtěla jsem zachytit nás dvě. Muž se podíval na displej a řekl, ať chvíli počkám, že má ruce od opalovacího krému. Za chvíli už vnučka běžela za bratrem.
Při promítání jsem tu vzpomínku neřekla. Vrátila jsem se s vodou a vydržela do konce. Pak dcera pustila titulky, kam přidala i moje jméno za kameru. Rodina zatleskala.
„Tak vidíš, máš tam funkci,“ usmál se manžel.
„Já jsem tam chtěla mít taky dovolenou,“ odpověděla jsem.
Nebylo to hlasité, ale smích utichl. Dcera se okamžitě nabídla, že video předělá. Myslela si, že jsem naštvaná kvůli titulkům nebo výběru záběrů. Uklidnila jsem ji, že stříhala dobře. Chtěla jsem vědět, jestli někdo natočil něco se mnou.
Prošli jsme telefony. Našli jsme můj kufr, moje nohy pod stolem a fotografii, na které jsem v pozadí kupovala jízdenky. Jediný použitelný portrét byl selfie snímek, který jsem poslala sestře z hotelového pokoje. Byla jsem na něm sama, nalíčená a trochu strnulá.
Dcera navrhla vložit ho mezi záběry z pláže. Nechtěla jsem. Nebyla by to vzpomínka na společnou chvíli, jen důkaz, že jsem se pohybovala přibližně ve stejné zemi.
Film jsme neopravovali
Ten večer jsme se nepohádali. Spíš jsme rozpačitě hledali, co se vlastně dá napravit. Manžel několikrát zopakoval, že jsem si měla říct. Připomněla jsem mu meruňky na zídce. Pamatoval si je. Jen si nepamatoval, že jsem podávala telefon.
Řekla jsem také nahlas svoji část. Že nemůžu pokaždé odmítnout objektiv a potom čekat, že ostatní poznají správný okamžik, kdy to myslím jinak. Ale potřebuji, aby mé „teď prosím“ mělo větší váhu než další dětský skok do vody.
Zeť mezitím odložil vlastní telefon. Přiznal, že když mě viděl natáčet, automaticky ten svůj schoval. Myslel si, že přece není potřeba pořizovat všechno dvakrát. Ostatní přitakali. Každý z jejich důvodů sám o sobě dával smysl. Dohromady mě ale odsunuly do role, kterou mi nikdo výslovně nepřidělil a kterou jsem já výslovně neodmítla. Dohodli jsme se, že příště nebude mít natáčení stálého majitele. Ani se nebudeme po hodinách střídat podle rozpisu. Kdo bude něco chtít zachytit, vezme telefon sám a podívá se i na lidi, kteří obvykle stojí mimo záběr.
Dcera nakonec původní film nechala. Do rodinné složky přidala i nezkrácené záběry se zvukem. Z jednoho bylo slyšet, jak vnučce vysvětluji, proč nemůže odnést z pláže celý kbelík mokrého písku. Všichni se tomu zasmáli. Já poprvé taky. Aspoň můj hlas tam měl své místo a nemusela jsem ho převyprávět.
Za dva týdny jsme šli do zoologické zahrady. U výběhu vydry se automaticky ozvalo, ať vytáhnu telefon. Tentokrát jsem ho podala dceři a zůstala stát s dětmi u skla. Neměla jsem učesané vlasy, foukalo a na bundě skvrnu od zmrzliny.
Dcera chvíli natáčela. Potom telefon schovala a přidala se k nám. Z toho výletu vzniklo mnohem méně materiálu. Večer nebylo co dlouze stříhat. Zato jsem si dokázala vybavit, jak se mě Matěj držel za rukáv, když se vydra vynořila přímo před ním. Nemusela jsem si to pouštět ze záznamu.
Zdroj: autorský text
