Článek
Inkognito u vedlejšího stolu
Usmála jsem se na servírku a sedla si k malému stolku hned vedle hlavní skupiny mých bývalých spolužáků. Čekala jsem na vhodnou chvíli, kdy se s velkým gestem odhalím, ale ta chvíle nepřicházela. Místo radostného vítání jsem se totiž stala nedobrovolným svědkem debaty, která mi vyrazila dech. Moje někdejší nejlepší kamarádka, která se tehdy tvářila jako můj největší spojenec, zrovna rozebírala můj tehdejší vzhled s krutostí, kterou jsem u dospělých lidí nečekala. Smála se tomu, jak jsem prý byla zoufalá, jak mi smrdělo oblečení a jak se všichni vsázeli, jestli si někdy najdu chlapa, nebo skončím v útulku s padesáti kočkami. Celá skupina se u toho královsky bavila a přidávala další ponižující historky, které si buď přibarvili, nebo úplně vymysleli.
Skrytá pravda
Seděla jsem tam, usrkávala gin s tonikem a cítila, jak se ve mně vaří krev. Poslouchala jsem detaily o svých domnělých trapasech, o kterých jsem neměla ani tušení. Ti lidé, se kterými jsem strávila čtyři roky života, mě ve svých vzpomínkách zakonzervovali jako ubohou karikaturu. Bylo fascinující sledovat, jak se jejich dospělá ega krmí na troskách někoho, kdo se tehdy neuměl bránit. Když hlavní hvězda večera prohlásila, že jsem určitě ani nedokončila vejšku a teď někde doplňuju zboží v supermarketu, rozhodla jsem se, že tohle divadlo ukončím. Zaplatila jsem svůj drink, zvedla se a pomalým krokem došla přímo k jejich stolu. Všichni ztichli a tázavě se na mě dívali, očekávali pravděpodobně jen další cizí ženu, která prochází kolem.
Poslední slovo u baru
Podívala jsem se své bývalé kamarádce přímo do očí a s klidem jí řekla, že to levné mýdlo tehdy byla jediná věc, kterou si moje máma po tátově odchodu mohla dovolit. Dodala jsem, že mě mrzí, že i po dvaceti letech potřebují špinit jméno holky ze zadní lavice, aby si připadali důležití. V restauraci nastalo hrobové ticho, ve kterém by bylo slyšet i spadnutí špendlíku. Nečekala jsem na jejich omluvy ani na trapné vysvětlování. Otočila jsem se a odešla jsem středem, cítila jsem se lehčí než kdy dřív. Došlo mi totiž, že ty brýle a tichost nebyly mým handicapem, ale jejich slepota k lidskosti byla jejich největším selháním, které si nesou dodnes.
