Článek
Kniha, kterou jsem považovala za bezpečně vzdálenou
Psát jsem začala až po padesátce. Můj první román se odehrával na malém městě v devadesátých letech a sledoval skupinu dospívajících během posledního ročníku školy. Nebyl to životopis. Postavy měly jiné rodiny, povolání i osudy. Některé situace však vycházely z toho, co jsem kdysi viděla nebo cítila.
Kniha se prodávala lépe, než jsem čekala. Čtenáři oceňovali přesné detaily: pach mokrých kabátů v šatně, školní rozhlas a večírky v kulturním domě. V rozhovorech jsem říkala, že jsem použila atmosféru svého mládí, nikoli konkrétní lidi.
Třídní sraz se konal několik měsíců po vydání. Od maturity uplynulo třicet pět let. Na předchozí setkání jsem nechodila pravidelně, ale tentokrát mě organizátor Kamil osobně přemluvil. Tvrdil, že spolužáci jsou na mě pyšní a chtějí podepsané výtisky.
Přinesla jsem deset knih. První půlhodinu se opravdu podepisovalo, fotografovalo a vzpomínalo. Potom se kolem mě vytvořil prázdný kruh. Rozhovory se vedly přes mou židli, ne se mnou. Když jsem se někoho zeptala přímo, odpověděl zdvořile a odešel.
Nakonec si přisedla Ivana, která ve třídě bývala tichá a s nikým se příliš nepřátelila. Položila knihu na stůl a otevřela kapitolu o školním výletu.
Postavy byly smyšlené, ponížení poznatelné
V románu se skupina spolužáků bavila tím, že jedné dívce schovala oblečení při koupání. Dívka musela dojít k chatě zabalená v ubrusu a později přestoupila na jinou školu. Scénu jsem upravila: změnila jsem místo, počet lidí i následky. Přesto každý z naší třídy věděl, že vychází z události, která se stala Haně.
Ve skutečnosti jí spolužáci schovali oblečení ve sprchách po tělocviku. Neodešla ze školy, ale několik týdnů chyběla. Já tehdy stála na chodbě. O akci jsem věděla a nic jsem neudělala. Po letech jsem scénu napsala z pohledu dívky, která šikanu zastaví. Té postavě jsem dala některé svoje vlastnosti.
Čtenáři tak mohli získat dojem, že jsem byla odvážnější, než jsem skutečně byla. Spolužáci to poznali. Část se cítila vykreslená jako bezcitná skupina, jiní se zlobili, že jsem si připsala lepší roli. Nejvíc se však báli o Hanu. Kniha se dostala k lidem z města a několik z nich se jí začalo ptát, zda je onou dívkou.
Hana na sraz nepřišla. Kamil mi před akcí nic neřekl, protože doufal, že napětí samo zmizí. Potlesk byl upřímný obdiv k úspěchu, ale neznamenal souhlas se způsobem, jakým jsem použila společnou minulost.
Omluva uprostřed hlučné restaurace
První reakcí bylo obhajování. Připomněla jsem, že v knize nejsou skutečná jména a že událost mohla potkat mnoho tříd. Ivana mě nechala domluvit. Potom se zeptala, proč tedy každý poznal Hanu a proč hrdinka, která zasáhne, používá větu, kterou jsem na srazech často říkávala já.
Neměla jsem dobrou odpověď. Při psaní jsem změnila fakta, ale zachovala emocionální otisk. Navíc jsem vlastní mlčení přepsala do činu. Nedělala jsem to vědomě jako lež. Příběh mi po letech připadal pravdivější v podobě, v níž se někdo zachoval správně. Shodou okolností to byla postava nejbližší mně.
Požádala jsem o Hanin kontakt. Ivana mi ho nedala. Řekla, že se nejprve zeptá, zda o rozhovor stojí. To byla hranice, kterou jsem měla respektovat už před vydáním.
Ze srazu jsem neodešla okamžitě. Přesunula jsem se k menšímu stolku a mluvila s těmi, kteří chtěli. Nežádala jsem je, aby mě uklidnili. Poslouchala jsem, které postavy v nich vyvolaly pocit, že je poznávají. Některá spojení mě překvapila a ukázala, že čtenář může identitu odvodit i z drobností, které autor považuje za obecné.
Knihy se nedají vzít zpět
Hana souhlasila s telefonátem až po dvou týdnech. Nevyčítala mi samotné připomenutí události. Vadilo jí, že jsem její nejhorší školní zážitek použila jako cestu k hrdinství postavy podobné sobě. Také jsem ji předem nevarovala, přestože bylo pravděpodobné, že ji lidé poznají.
Omluvila jsem se bez vysvětlování literární licence. Nabídla jsem, že v dalším vydání scénu upravím a v elektronické verzi změním několik rozpoznatelných detailů. Hana si nepřála být uváděná v poděkování ani v doslovu. Nechtěla nové veřejné spojení s příběhem.
Nakladatelství změny umožnilo. První výtisky samozřejmě zůstaly mezi lidmi. Nemohla jsem je vymazat a nemohla jsem rozhodnout, že upravená verze napravila vše. Začala jsem však o knize v rozhovorech mluvit přesněji. Přestala jsem tvrdit, že žádná postava nemá reálný základ.
Na další třídní setkání jsem přijela bez knih. Nebyl tam potlesk, ale u mého stolu tentokrát seděli tři lidé. Hana znovu nepřišla. Náš kontakt zůstal u několika zpráv a já to respektuji.
Úspěch mého románu nezmizel a nemusím předstírat, že celá kniha byla chyba. Naučila mě však, že změněné jméno není automaticky anonymita a že autor může při stavbě silného příběhu nenápadně opravit především sám sebe.
Prázdné židle na prvním srazu působily krutěji než jakákoli výčitka. Dnes je nevnímám jako trest od závistivých spolužáků. Byly zprávou, že veřejný potlesk a soukromá důvěra jsou dvě různé věci. Jednu může přinést povedená kniha. Druhou nelze získat tím, že minulost přepíšeme do působivější role.
Zdroj: autorský text
