Článek
Rozdělení na parkovišti
Výlet do hor plánovala naše skupina několik týdnů. Bylo nás šest dospělých a pět dětí, takže jsme se vešli do tří aut. Já měla jet bez rodiny, protože moje dcera s vnukem nakonec onemocněli. Přesto jsem účast nezrušila. Těšila jsem se na procházku a nabídla jsem, že vezmu dva pasažéry.
Na parkovišti před školou vládl zmatek. Přendávaly se batohy, svačiny a bundy. Kamarádka Jana ke mně přivedla svého osmiletého syna s malým plastovým kbelíkem. Vysvětlila, že mu bývá v zatáčkách špatně a já řídím plynule. Nevadilo mi to. Posadila jsem ho dopředu, připravila ubrousky a otevřela okno.
Pak přišla druhá matka s dcerou a sáčkem. Za ní třetí s chlapcem, který prý nesmí číst ani se dívat do telefonu. Než jsem stačila protestovat, seděly u mě všechny tři děti, kterým se v autě dělá nevolno. Jejich matky nastoupily společně do velkého vozu. Jedna žertovala, že si cestou konečně v klidu popovídají. Já měla na zadním sedadle dva kbelíky, igelitovou tašku a tři vyděšené obličeje.
Nejklidnější řidička
Řekla jsem Janě, že jsem nabídla dvě místa, ne péči o všechny nemocné děti. Odpověděla, že děti mě mají rády a se mnou se cítí bezpečně. Navíc prý opravdu řídím nejlépe. Kompliment měl zakrýt skutečnost, že ostatní chtěly pohodlnou cestu. Kdyby jim šlo pouze o plynulou jízdu, mohla se mnou jet aspoň jedna z matek.
Kolona už vyjížděla a já nechtěla dělat scénu před dětmi. Nastartovala jsem. Prvních dvacet kilometrů bylo klidných. Povídali jsme si o tom, co uvidíme, a já jela pomaleji. Pak začaly zatáčky. Chlapec vzadu zbledl a požádal o zastavení. Ostatní auta pokračovala, protože nikdo nesledoval telefon.
Zastavila jsem na bezpečném místě, pomohla dětem vystoupit a rozdělila vodu. Jedna dívka se rozplakala, že se pozvrací a maminka u ní není. Volala jsem její matce. Hovor přijala až napotřetí se smíchem v hlase. Když jsem ji požádala, aby se vrátila, řekla, že jsou už daleko a sejdeme se u dalšího odpočívadla.
V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jen řidička. Bez dohody ze mě udělaly doprovod tří dětí ve stresu, zatímco jejich rodiče si chránili vlastní pohodlí.
Přestávka, která změnila plán
Na odpočívadlo jsme dorazili o dvacet minut později. Děti se cítily lépe, ale nechtěly znovu nastoupit do mého auta. Když přijela ostatní vozidla, matky se tvářily překvapeně, že z obyčejné nevolnosti dělám problém. Jedna poznamenala, že si poradím lépe než ony, protože jsem klidná. Odpověděla jsem, že klid neznamená automatický souhlas.
Navrhla jsem nové rozdělení. Každé dítě pojede se svým rodičem nebo bude v autě přítomen alespoň jeden z nich. Já vezmu Janu a jejího syna, protože sedí vpředu a zatím cestu zvládl. Zbývající děti se rozdělí do dalších vozů. Matky namítaly, že pak si nepopovídají. Připomněla jsem, že společenská část výletu začne po příjezdu, ne na úkor dětí, kterým je zle.
Jana se nejprve urazila, ale nakonec nastoupila ke mně. Její syn okamžitě vypadal klidněji. Po cestě mu podávala vodu a hlídala zatáčky. Já se mohla soustředit na řízení. V jiném autě jedno dítě skutečně zvracelo. Jeho matka pak na místě přiznala, že byla ráda, že u něj seděla, i když původně plánovala cestu bez starostí.
Kdo nese nepohodlí
Na výletě se téma chvíli vracelo. Některé ženy tvrdily, že jsem mohla říct ne hned na parkovišti. Měly pravdu. Neřekla jsem ho dost jasně, protože jsem nechtěla působit neochotně. To ale neznamenalo, že jejich postup byl v pořádku. Využily mého váhání a před dětmi vytvořily hotovou věc.
Jana se mi během oběda omluvila. Přiznala, že synovu nevolnost nesnáší dobře. Když vidí, že bledne, začne být nervózní a situaci zhorší. Proto si namluvila, že pro něj bude lepší jet se mnou. Možná na tom kus pravdy byl, ale měla mi to říct předem a nabídnout, že pojede také. Přesunout vlastní úzkost na někoho jiného není řešení.
Děti za nic nemohly. Nebyly zavazadla, která se dají rozdělit podle toho, v kterém autě budou nejméně obtěžovat. Každé potřebovalo známého dospělého, vodu, přestávku a pocit, že se jeho potíže neberou jako protivná překážka. Jakmile byly s rodiči, cesta byla sice méně veselá pro dospělé, ale mnohem klidnější pro všechny.
Cesta domů podle pravidel
Před návratem jsme posádky domluvili včas. Nikdo nepřesouval děti na poslední chvíli a každé auto mělo sáčky, vodu i naplánované zastávky. Jana se synem jeli znovu se mnou. Tentokrát jsem s tím souhlasila, protože jsme si jasně řekly, kdo co udělá. Když chlapci začalo být nevolno, Jana situaci zvládla bez paniky.
Cesta trvala déle, protože jsme dvakrát zastavili. Nikomu to nevadilo. Matky si povídaly až u kávy po návratu. Já přijela unavená, ale ne rozzlobená. Rozdíl nebyl v počtu dětí ani v zatáčkách. Byl v tom, že odpovědnost nezůstala potichu na člověku, který se nejméně brání.
Od té doby při společných cestách říkám přesně, kolik lidí vezmu a zda potřebuji, aby s dítětem jel rodič. Nečekám, že ostatní mé hranice uhodnou. Zároveň už nepřijímám lichotku jako náhradu za dohodu. Věta, že jsem klidná a spolehlivá, může být pravdivá. Nesmí však znamenat, že mi ostatní bez ptaní naloží vše, čemu se sami chtějí vyhnout.
