Článek
Večírek, který byl důležitější než práce
Vánoční večírek se u nás v práci tvářil jako dobrovolná akce. Oficiálně šlo o poděkování za celý rok, neformální setkání a trochu alkoholu. Neoficiálně ale každý věděl, že účast se sleduje. Kdo nepřijde, vyčnívá. Kdo vyčnívá, je problém.
Já jsem ten rok byla vyčerpaná. Práce bylo nad hlavu, přesčasy nikdo neřešil a domů jsem chodila s hlavou plnou úkolů. Představa, že po dalším náročném dni ještě budu několik hodin poslouchat šéfa a kolegy, mě fyzicky vyčerpávala. Chtěla jsem být doma, v klidu, bez povinností navíc.
Rozhodnutí, které mi připadalo normální
Když jsem oznámila, že na večírek nepřijdu, řekla jsem pravdu. Jsem unavená, necítím se dobře a potřebuji si odpočinout. Reakce byla chladná, ale zdvořilá. Nikdo mi neřekl, že je to problém. Nikdo mě nevaroval. Všechno proběhlo až podezřele hladce.
Ten večer jsem seděla doma, pila čaj a poprvé po dlouhé době měla pocit, že dělám něco pro sebe. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to mohlo mít následky. Vždyť moje práce mluvila za mě. Výsledky byly vidět, úkoly splněné, klienti spokojení.
První náznaky
Po Novém roce se atmosféra změnila. Přestala jsem být zvána na některé porady. Informace ke mně chodily pozdě. Šéf se mnou mluvil stručně, bez obvyklé vstřícnosti. Říkala jsem si, že je to jen shon, že si to možná beru osobně.
Pak přišel rozhovor o odměnách. Ten, na který jsem se celý rok těšila. Bonusy byly vždy motivací, náplastí na stres a potvrzením, že moje práce má cenu. Seděla jsem v kanceláři a poslouchala, jak mi šéf oznamuje, že letos žádné nebudou.
Pocit křivdy
Oficiální vysvětlení bylo vágní. Prý celkový přístup, týmový duch a angažovanost. Nechápala jsem. Zeptala jsem se přímo. A tehdy padla věta, na kterou nezapomenu. Že jsem se neukázala na vánočním večírku a že to nevypovídá o loajalitě k firmě. Seděla jsem tam v tichu a cítila směs ponížení a vzteku. Nikdo neřešil moje výsledky, přesčasy ani nasazení. Rozhodující byl jeden večer, kdy jsem si dovolila říct ne.
V tu chvíli mi došlo, jak křehká je hranice mezi pracovní smlouvou a nepsanými pravidly. Odcházela jsem z práce s pocitem, že jsem byla potrestána za vlastní hranice. Ne za chybu, ne za selhání, ale za to, že jsem se neúčastnila firemní zábavy. Bonusy, které měly být odměnou za rok práce, zmizely jako trest za neposlušnost. Doma jsem si znovu přehrávala celý rok. A pak jeden večírek, který to všechno přebil. Uvědomila jsem si, že v té firmě se neodměňuje práce, ale přítomnost tam, kde se očekává úsměv a sklenička v ruce.
