Článek
Pro mě to bylo zaměstnání, pro Ivu věčně zavřené dveře
Do kina Jiskra jsem nastoupila na záskok, když byly Ivě čtyři roky. Z několika měsíců vzniklo čtyřicet let. Nejdřív jsem trhala vstupenky, později prodávala lístky a nakonec měla na starosti pokladnu i objednávky. Znala jsem štamgasty podle hlasu a děti podle toho, zda se pokoušejí propašovat vlastní limonádu.
Iva v kině prakticky vyrostla, ale neměla na to hezké vzpomínky. Čekávala na mě po škole v zadní kanceláři. O víkendech ji hlídala babička a na školní besídky chodil její otec, protože já měla večerní promítání. Když dospěla, říkala, že v sále poznává hlavně místo, které mělo vždy přednost.
Nehádala jsem se s ní. Věděla jsem, že má kus pravdy. Kino nám platilo nájem a zároveň určovalo rodinný kalendář. Já jsem si z práce nosila příběhy o lidech, kteří se v předsálí seznámili nebo tam přivedli vnoučata. Iva si pamatovala večeře přikryté talířem.
Když město oznámilo, že provoz kvůli nákladné opravě ukončí, Iva mi pouze napsala, že ji to mrzí. Na poslední promítání odmítla přijít. Nechtěla se prý účastnit dojemného loučení s budovou, kterou nikdy neměla ráda.
V poslední den jsem otevřela pokladnu o dvě hodiny dřív. Venku už stáli lidé. První v řadě byla Iva. Položila na pult přesnou částku a požádala o jedno místo u uličky.
„Myslela jsem, že nepřijdeš,“ řekla jsem.
„Taky jsem si to myslela,“ odpověděla.
Vstupenku jsem jí vytiskla a automaticky chtěla vrátit peníze. Nepřijala je. Trvala na tom, že tentokrát nebude dcerou pokladní, ale platící návštěvnicí.
V promítací kabině zůstal sešit s dětskými obrázky
Před filmem jsme prováděli zájemce zákulisím. Iva šla s poslední skupinou. Držela se vzadu a neptala se. V promítací kabině se však zastavila u nízké skříňky, na které byla fixou nakreslená hvězda.
Skříňka kdysi patřila jí. Nechala jsem ji označit, aby měla kam ukládat pastelky a svačinu, když na mě čekala. Myslela jsem, že je dávno prázdná. Iva ji otevřela a našla starý školní sešit. Na prvních stranách byly obrázky filmového plátna, pokladny a lidí v řadě. Další listy už vypadaly jinak. Kreslila na nich sama sebe za zavřenými dveřmi, zatímco já stála mezi diváky.
Sešit jsem nikdy neviděla. Iva ho schovala jako desetiletá poté, co jsem nepřišla na její taneční vystoupení. Vedoucí kina ho musel při stěhování věcí odložit zpátky do skříňky a nikdo ji od té doby neotevřel.
Nečekala jsem, že se v poslední večer budu omlouvat za událost starou třicet let. Chtěla jsem vysvětlit, že kolegyně tehdy onemocněla a film byl vyprodaný. Iva mě zastavila. Příčinu znala. Otec jí ji opakoval cestou domů. Nešlo o jeden zmeškaný tanec, ale o pocit, že každá nepřítomnost měla rozumné vysvětlení, zatímco její zklamání žádné místo nedostalo.
Sedly jsme si na schody vedoucí do kabiny. Dole procházeli lidé, fotografovali se a podepisovali pamětní knihu. Nad námi hučela ventilace. Řekla jsem Ivě, že jsem na svou práci byla pyšná, ale někdy jsem tuto pýchu používala jako omluvu. Bylo jednodušší vyprávět o plném sále než připustit, co jsem doma nestihla.
Iva se nerozplakala a ani mi neodpustila v jedné velké větě. Jen mi podala sešit. Zeptala se, zda si ho může nechat. Patřil jí, takže mě ta otázka překvapila. Pak jsem pochopila, že se neptá na vlastnictví, ale zda uneseme stejnou vzpomínku každá po svém.
Poslední projekce neopravila minulost, otevřela však další večer
Film začínal v osm. Iva seděla u uličky v sedmé řadě. Já jsem zůstala u dveří, dokud se všichni neusadili. Když světla zhasla, poprvé po letech jsem si nesedla do kanceláře. Vklouzla jsem na volné sedadlo vedle ní.
Promítali starou českou komedii, kterou jsem znala téměř nazpaměť. Iva se smála na jiných místech než já. V polovině filmu mi podala sáček bonbonů, jako by nám bylo zase deset a čtyřicet. Nebyla to omluva ani smíření připravené pro publikum. Byl to normální pohyb ruky ve tmě.
Po závěrečných titulcích lidé dlouho tleskali. Já měla poděkovat do mikrofonu, ale místo vzpomínkového projevu jsem řekla jen jména kolegů a požádala návštěvníky, aby si odnesli svoje odpadky. Smích mi pomohl dokončit poslední směnu bez velkých slov.
Iva počkala, až uzavřu pokladnu. Nabídla mi odvoz, přestože bydlím kousek. Cestou se zeptala, co budu dělat první volnou sobotu. Odpověděla jsem, že nevím. Čtyřicet let jsem na tuto otázku nepotřebovala odpověď.
Domluvily jsme se, že půjdu na vystoupení její dcery v hudební škole. Nebyl to pokus nahradit dávnou besídku. Vnučka hrála teprve druhým rokem a pravděpodobně ji čekalo několik falešných tónů. Právě proto mi připadalo důležité být tam bez pracovního důvodu k odchodu.
Budovu kina později přestavěli na knihovnu a menší sál. Moje pokladní okénko zmizelo. Iva si nechala poslední vstupenku v sešitě mezi kresbami. Já žádnou památku nepotřebovala; měla jsem doma krabici programů a čtyřicet let příběhů.
Nejdůležitější poslední lístek jsem ale neprodala divákovi, který chtěl kino zachránit. Koupila ho žena, která potřebovala pochopit, proč pro mě tolik znamenalo, a zároveň mi ukázat, co kvůli němu chybělo jí. Teprve v zavřeném kině jsme dokázaly mluvit bez dveří mezi námi.
Zdroj: autorský text
