Článek
V seznamu povinností zbyl poslední řádek
Po pohřbu jsem si vedla sešit. Psala jsem do něj, komu zavolat, co odhlásit a které klíče vrátit. Elektřina, telefon, pojištění, rozhlasový poplatek. Každá splněná položka přinesla krátkou úlevu a hned po ní pocit, že otce z jeho vlastního života postupně vymazávám.
Noviny byly poslední. Každé úterý a pátek čekaly ve schránce a otec si je nosil ke snídani. Vystřihoval křížovky, zakroužkovával výsledky místního fotbalu a opravoval tiskové chyby propisovačkou. Některá čísla uchovával celé roky, přestože tvrdil, že staré zprávy nikoho nezajímají.
Operátorka našla jeho účet a sdělila mi, že předplatné skončí po zaplaceném období. Požádala jsem o okamžité zrušení. Nechtěla jsem další noviny nacházet v prázdné schránce. Potvrdila změnu a já položku odškrtla.
Ještě ten večer jsem svázala nepřečtená čísla provázkem. U jednoho vypadl vystřižený článek o opravě nádražní budovy. Na okraji stálo tužkou napsané pro Emu. Jméno jsem považovala za poznámku k redaktorce nebo někomu z otcova spolku. V množství papírů jsem mu nevěnovala pozornost a výstřižek vrátila mezi stránky.
Za dva dny telefonovali znovu. Poslední výtisk už byl připravený k rozvozu a podle otcova pokynu měl směřovat na jinou adresu. Myslela jsem, že jde o chybu. Otec bydlel v jednom bytě přes čtyřicet let. Operátorka mi přečetla ulici na opačném konci města a číslo domu, které mi nic neříkalo.
Mohla jsem říct, ať noviny vyhodí. Místo toho jsem si adresu zapsala pod odškrtnutý řádek.
Za dveřmi nebyl žádný tajný příbuzný
Dům stál u bývalého nádraží. Otevřel mi muž kolem čtyřicítky a za ním vykukovala dívka s copem. Když jsem vyslovila otcovo křestní jméno, oba mě poznali, ačkoli jsme se nikdy neviděli. Na botníku ležely složené noviny.
Muž se jmenoval Michal. S otcem se seznámil v čekárně u očního lékaře. Jeho dcera Ema si tam prohlížela staré výtisky a zkoušela luštit dětskou křížovku. Otec jí poradil jedno slovo, ona opravila jeho odpověď a začali se přít o název pohádkové postavy.
Z náhodného setkání vznikl drobný zvyk. Otec chodil na kontroly jednou za několik měsíců, Michal s dcerou častěji. Když se termíny potkaly, přinesl noviny a s Emou soutěžil v luštění. Později jí nechával už přečtená čísla na recepci.
Ema nebyla žádné osamělé dítě, které by potřebovalo zachránit. Měla kamarády, kroužky i starostlivého otce. S mým otcem ji spojovala zvláštní záliba v místních zprávách a slovních hádankách. On se jí nesnažil dělat náhradního dědečka. Bral vážně její odpovědi, dohadoval se s ní a někdy uznal porážku. Právě to pro ni bylo cenné.
Když se čekárna přestěhovala a časopisy kvůli hygienickým pravidlům zmizely, otec objednal na Michalovu adresu páteční vydání. Platbu přidal ke svému předplatnému. Michal ji chtěl převzít, ale otec trval na tom, že je to jeho vklad do jejich soutěže. Každý pátek si pak telefonovali a porovnávali tajenku.
„Nevěděl, jak vám to říct,“ vysvětlil Michal. „Asi se bál, že to bude vypadat podivně.“
Podivně to vypadalo jen proto, že jsem o ničem nevěděla. Hledala jsem za neznámou adresou tajemství, přitom šlo o několik desítek korun měsíčně a přátelství, které nepotřebovalo rodinné schválení.
Ema přinesla sešit s nalepenými křížovkami. Vedle některých odpovědí byly otcovy poznámky. Poznala jsem jeho hranaté písmo i červené otazníky, kterými označoval nejasná zadání. Na poslední stránce zůstala tajenka nedokončená.
Noviny jsem znovu objednala pod jiným jménem
Sedli jsme si ke stolu a otevřeli poslední výtisk. Ema věděla, že otec zemřel. Michal jí to řekl, když několik pátečních telefonátů zůstalo bez odpovědi. Nechtěla, abych měla pocit, že po mně čeká pokračování jejich zvyku. Jen mi ukázala obálku, do níž pro otce vložila kresbu nádraží a dvě postavy nad novinami.
Ve výtisku jsme našli článek o dokončené opravě nádraží. Chybějící starší výstřižek jsem měla doma mezi svázanými novinami. Slíbila jsem, že ho přinesu. Otcova poznámka najednou dostala adresáta a obyčejný útržek důvod, proč nemá skončit v kontejneru s papírem.
Kresbu jsem si směla odnést. Sešit s křížovkami zůstal jí. Překvapilo mě, že mě to nemrzí. Otcovy věci jsem v předchozích dnech rozdělovala podle příbuznosti a vlastnictví. Tady přede mnou leželo něco, co patřilo především společnému času dvou lidí.
Při odchodu jsem si všimla, že na jmenovce u zvonku není žádné příjmení, které bych znala. Cizí dveře zůstaly cizími. Nemusela za nimi čekat zapomenutá část otcova života, abych pochopila, že o něm nevím všechno.
Doma jsem otevřela sešit s povinnostmi. Řádek předplatné jsem nepřepsala. Otcův účet byl správně zrušený. Na novou stránku jsem si ale poznamenala číslo vydavatelství a v pondělí objednala páteční noviny pro Emu na rok dopředu.
Michalovi jsem řekla, že nejde o závazek. Potom už si mohou předplatné ponechat, nebo ho nechat skončit. Chtěla jsem jen doplnit období, které otec zamýšlel, ale nestihl zaplatit.
První pátek mi Ema poslala fotografii hotové tajenky. Jedno políčko nechala prázdné. Prý pro odpověď, kterou by děda z čekárny určitě zpochybnil. Poprvé od pohřbu jsem se nad jeho tvrdohlavostí zasmála nahlas.
Zdroj: autorský text
