Článek
Voda přišla rychleji než varování
Řeka za naší ulicí se běžně drží mezi břehy. Když několik dní pršelo, sledovali jsme stav vody, ale nikdo nečekal, že se během jedné noci zvedne tak prudce. Hasiči nás vzbudili po druhé hodině a dali nám sotva čtvrt hodiny na odchod.
Vzala jsem doklady, léky, kabát a přepravku s kocourem. Všechno ostatní zůstalo doma. V krizové chvíli člověk nemyslí na krabice ve sklepě. Teprve v evakuačním centru mi došlo, že na spodní polici regálu leží fotografie po rodičích, snímky z mé svatby a celé dětství mých dcer.
Do ulice jsme se směli vrátit až následující odpoledne. V přízemí zůstala vrstva bahna a sklep byl zaplavený téměř ke stropu. Regál ležel převrácený u protější zdi. Zavařeniny, nářadí a staré hrnce se povalovaly všude, ale plastovou krabici s modrým víkem jsem nenašla.
Prošla jsem sklep několikrát. Otevřela jsem každý kbelík a odsunula kusy dřeva. Víko leželo zachycené pod schody, krabice však zmizela. Představila jsem si, jak ji proud vytlačil ven sklepním okénkem a roznesl fotografie po zahradách.
Hledali jsme mezi ploty a nánosy
Dcery přijely pomáhat s úklidem. Jedna odčerpávala vodu, druhá se mnou procházela okolí domu. V bahně jsme našly několik cizích dokumentů, dětskou knížku a fotografii neznámého páru. Vše jsme omyly, položily na tácy a odnesly na obecní úřad, kde vzniklo provizorní místo pro nalezené věci.
Naše snímky tam nebyly. Vyvěsila jsem na nástěnku popis krabice a obešla sousedy níže po proudu. Většina lidí řešila vlastní škody a neměla sílu prohledávat hromady naplavenin kvůli cizím fotografiím. Nezlobila jsem se. Viděla jsem zničené podlahy, mokré matrace a lednice převrácené ve dvorech.
Třetí den mi správce krizového skladu řekl, že se po ulici pohybovalo několik dobrovolníků ještě před naším návratem. Vynášeli věci z vody a ukládali je do suchých místností. Nikdo však přesně neevidoval, co kam odnesl. Doporučil mi zeptat se Romana z domu na rohu, který pomáhal s čerpadly.
Roman bydlel sám a znali jsme se jen od vidění. Jeho dům byl zasažený ještě víc než můj. Nechtěla jsem ho obtěžovat kvůli krabici, když měl vlastní starosti, ale nakonec jsem zazvonila.
Na podlaze leželo naše dětství
Otevřel mi v gumových botách a bez pozdravu se zeptal: „Vy jste ta s fotkami?“
Odvedl mě do pokoje v patře. Byla to jediná místnost, do které se voda nedostala a kde fungovala elektřina. Vedle postele běžel malý odvlhčovač. Na podlaze, stole, policích i starých prostěradlech ležely desítky fotografií. Některé byly oddělené pečicím papírem, jiné zatížené sklenicemi, aby se při schnutí nezkroutily.
Poznala jsem maminku v pruhovaných šatech, dcery na sáňkách i svatební fotografii, na které mi vítr zvedal závoj. Roman našel krabici zaklíněnou u našeho plotu v době, kdy s hasiči odnášel čerpadlo. Víko už chybělo a uvnitř stála špinavá voda.
Mohl ji položit k ostatnímu odpadu. Místo toho krabici odnesl domů. Fotografie jednu po druhé opláchl v čisté vodě a rozložil v ložnici, protože jinde měl mokro. Spal několik nocí na úzké pohovce v kuchyni, aby do snímků ve tmě nešlápl a aby odvlhčovač mohl běžet u nich.
Nezavolal mi, protože neměl moje číslo a dům byl během evakuace prázdný. Na úřad se nedostal; většinu času pomáhal sousedům s čerpáním. Doufal, že se majitel fotografií začne ptát.
Některé tváře se zachránit nepodařilo
S dcerami jsme fotografie odnesly až další den, když byly dost suché. Roman nám vysvětlil, které snímky se nesmějí odtrhávat násilím. Několik jich zůstalo slepených a barvy na okrajích se rozpily. Většina však přežila čitelná.
Nabídla jsem mu peníze za elektřinu a odvlhčovač. Odmítl je. Řekl, že přístroj stejně používal kvůli domu a fotografie alespoň zabraly místo něčím, co mělo smysl zachraňovat. Přinesla jsem mu tedy jídlo a později jsme mu s dcerami pomohly vyklidit přízemí.
Při třídění snímků jsem si všimla, že mezi našimi fotografiemi leží i několik cizích. Byla na nich neznámá zahrada a chlapec s papírovým drakem. Roman je našel v bahně samostatně. Odnesli jsme je na úřad a po týdnu se přihlásila rodina z vedlejší ulice.
Roman mi také ukázal několik prázdných rámečků, které našel poblíž našeho domu. Podle rozměrů jsme poznali, že patřily ke dvěma snímkům z chodby. Samotné fotografie voda zničila, ale rámečky jsme očistili a později do nich vložili kopie z rodinného archivu mé sestry.
Naše vlastní fotografie jsem nechala digitalizovat. Nebyl to rychlý ani levný proces, ale po zkušenosti s vodou jsem je už nechtěla uchovávat jen v jedné krabici. Originály dnes mám v horní části skříně v uzavíratelných obalech, ne ve sklepě.
Ztráta změnila podobu sousedství
Před povodní jsem Romana považovala za člověka, který se kontaktu spíš vyhýbá. Na ulici krátce pozdravil a zmizel za brankou. Teprve v jeho ložnici jsem pochopila, že tichost není totéž co lhostejnost. Nezachránil fotografie proto, aby o tom vyprávěl. Dokonce ho překvapilo, že to považuji za něco mimořádného.
Povodeň nám vzala podlahy, spotřebiče a týdny klidu. Zároveň odhalila věci, které za běžného provozu ulice nebyly vidět. Někdo vařil pro celé patro, někdo půjčoval nářadí a Roman sušil cizí rodinné album vedle vlastní postele.
Na jedné zachráněné fotografii stojím jako malá mezi rodiči. V pravém rohu zůstal hnědý pruh po bahně, který už nešel odstranit. Dřív bych takový poškozený snímek schovala dozadu. Teď ho mám na začátku alba. Připomíná mi nejen lidi na obrázku, ale i souseda, který jejich tváře vytáhl z vody dřív, než vůbec věděl, komu patří.
