Článek
Nečekaná žádost
Byl čtvrtek večer, někdy na konci února. Seděli jsme u stolu v kuchyni, mezi námi talíře po večeři, které nikdo neodnesl. Mluvil o práci, o tom, že je unavený, že má pocit, že pořád někam musí. Pak se na chvíli odmlčel a řekl to. Že by chtěl mít víkendy jen pro sebe. Že potřebuje být sám, bez plánů, bez domlouvání.
Pamatuju si, že jsem automaticky přikývla. Dokonce jsem se usmála. Řekla jsem, že to chápu. V hlavě mi běželo, že je to vlastně zdravé. Že každý potřebuje prostor. Že to přece neznamená nic špatného. Přesně tyhle věty, které si člověk říká, když nechce vidět problém.
První dny osamotě
První víkend jsem strávila sama doma. Uklidila jsem byt, pustila si film, šla na dlouhou procházku. Psali jsme si jen krátce. Odpovídal pozdě, ale říkala jsem si, že je to v pořádku. Je přece sám. Odpočívá. Druhý víkend to bylo podobné. Třetí už jsem začala cítit neklid, který jsem se snažila ignorovat.
Začala jsem si všímat drobností. To, že mi přestal psát dobré ráno. To, že když jsem mu v neděli večer zavolala, byl krátký a roztěkaný. Že už se neptal, co jsem dělala. Pořád jsem si ale říkala, že si jen zvyká na nový režim. Že mu nemám lézt na nervy. Jednou jsem ho v pondělí odpoledne potkala náhodou ve městě. Seděl v kavárně s ženou, kterou jsem neznala. Chvíli jsem stála venku a dívala se skrz sklo. Nebyla to žárlivá scéna jako z filmu. Spíš tiché uvědomění, že něco nehraje.
Co vlastně chce
Když jsem se ho večer zeptala, s kým byl, odpověděl vyhýbavě. Kamarádka. Nic víc. Řekl to lehce, skoro podrážděně. Jako by ho obtěžovalo, že se ptám. A v tu chvíli mi došlo, že ty víkendy o samotě nejsou o samotě. Jsou jen beze mě.
Postupně se ukázalo, že jeho potřeba prostoru znamenala potřebu odstupu. Nechtěl řešit rozchod. Nechtěl vysvětlovat. Nechtěl být ten špatný. Bylo jednodušší říct, že chce být sám, a pomalu mizet. Já jsem mezitím seděla doma a snažila se být chápavá.
Konec
Nejvíc mě zpětně bolí to, jak moc jsem si lhala. Jak jsem se snažila být tou rozumnou partnerkou, která netlačí a respektuje hranice. Ve skutečnosti jsem jen oddalovala nevyhnutelné. On už byl jednou nohou pryč. Já jsem pořád stála na místě.
Když jsme si o tom konečně otevřeně promluvili, nebylo v tom drama. Jen únava. Přiznal, že už to tak necítil. Že si to nedokázal přiznat hned. Že ty víkendy byly zkouška, jestli se bez mě obejde. Odpověď už znal dávno. Dnes vím, že věty o potřebě samoty můžou znamenat různé věci. Někdy jsou upřímné. Někdy jsou jen měkkým obalem pro něco tvrdšího. Kéž bych tehdy víc poslouchala ten tichý pocit v břiše, který mi říkal, že nejde jen o víkendy.
