Článek
Nečekané pozvání
Soused vypadal vždycky trochu zanedbaně, ale působil jako neškodný podivín, který jen bojuje s moderní technikou. Tvrdil mi, že mu přestal fungovat tablet, přes který komunikuje s vnoučaty, a jestli bych se mu na to nemohla podívat. Cítila jsem se trochu provinile, že ho vždycky jen stroze pozdravím, tak jsem souhlasila.
Jakmile však za mnou zapadly těžké vchodové dveře jeho bytu, udeřil mě do nosu zvláštní, nasládlý pach. Nebyl to pach staroby ani nepořádku, bylo to něco chemického a ostrého, co mi okamžitě sevřelo hrdlo. Soused mě vedl chodbou přímo do kuchyně, kde prý nechal zařízení nabíjet. Každý krok po té vrzající podlaze ve mně vyvolával pocit, že bych měla okamžitě utéct, ale slušnost mě ještě držela na místě.
Výjev u kuchyňské linky
Když jsme vstoupili do kuchyně, přestala jsem dýchat. Na velkém jídelním stole nebyl žádný ubrus ani talíře. Místo toho tam ležely desítky pečlivě vypreparovaných tělíček drobných ptáků a hlodavců, uspořádaných do bizarních geometrických obrazců. Nebyly to jen tak ledajaké exponáty. Byly to děsivé kombinace šílené umělecké vize. Některá zvířata měla místo očí skleněné korálky, jiná byla sešitá k sobě do útvarů, které v přírodě nemají obdoby.
V rohu linky stál hrnec, ze kterého stoupala ta podivná pára, a vedle něj ležely rozložené chirurgické nástroje, které zářily v ostrém světle zářivky. Soused se na mě podíval s naprosto klidným výrazem a ukázal na tablet, který ležel hned vedle té makabrózní scény, jako by se nechumelilo.
Útěk do bezpečí
V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli vypadám nezdvořile. Neřekla jsem ani slovo, prostě jsem se otočila na podpatku a vyrazila zpět ke dveřím. Slyšela jsem, jak za mnou něco volá, snad že mi chtěl ukázat svou sbírku v celé kráse, ale já už byla v polovině chodby. Ruce se mi třásly tak, že jsem nemohla trefit klíčem do zámku vlastního bytu. Ten obraz mrtvých očí a lesklých skalpelů se mi vypálil do očí.
Došlo mi, že ten tichý pán, kterému jsem občas podržela dveře, tráví své noci vytvářením něčeho, co hraničí s naprostým šílenstvím. Od té noci chodím domů s pepřovým sprejem v kapse a vždycky se pečlivě rozhlédnu, jestli není na chodbě. Ten dům už pro mě nikdy nebude stejný. Každé šustnutí u sousedů mi teď připomíná ty drobné stehy v ptačím peří a ledový klid člověka, který považuje kuchyňskou linku za operační stůl pro své noční můry.
