Článek
Estetická policie v papučích a s kávou
Paní sousedka byla v našem domě samozvanou strážkyní pořádku a vkusu, která trávila většinu dne monitorováním pohybu na balkonech ostatních nájemníků. Moje sytě tyrkysové truhlíky s červenými pelargoniemi pro ni byly osobní urážkou a narušením harmonie celého sídliště, o čemž mě neváhala informovat při každém setkání ve výtahu. Tvrdila, že barva bije do očí, přitahuje nevhodný hmyz a že v jejím mládí se lidé drželi decentní hnědé nebo terakotové, aby nepůsobili výstředně. Její kritika se postupně stupňovala z drobných poznámek až k nevyžádaným radám, kde a jaké truhlíky si mám koupit, aby „nekazily dojem z ulice“. Cítila jsem se pod drobnohledem pokaždé, když jsem vyšla ven na čerstvý vzduch, a její neustálé rýpání mi začalo otrávit radost z mých vlastních rostlin. Bylo jasné, že tato malicherná válka o barvu plastu nikam nevede a že se musím bránit dřív, než mi začne diktovat i barvu záclon.
Ranní kázání o fasádě a barevném kódu
Zlom přišel jednoho slunného úterý, kdy jsem se rozhodla kytky přihnojit a sousedka se opět vyklonila ze svého teritoria s hrnkem kávy v ruce. Tentokrát byla obzvlášť útočná a prohlásila, že moje tyrkysová je barva pro levné ubytovny a že kvůli mně klesá tržní hodnota celého objektu v očích kolemjdoucích. S úsměvem, který byl napůl upřímný a napůl vítězoslavný, mi doporučila, abych se podívala na její balkon, kde vládla uniformní hněď, která prý ztělesňuje skutečnou eleganci a respekt k architektuře. Sledovala mě jako soudce a čekala na mou omluvu nebo slib, že truhlíky okamžitě přetřu nebo vyhodím do kontejneru. V tu chvíli jsem si uvědomila, že její agrese pramení z naprosté prázdnoty jejího vlastního dne a že nejlepší obranou nebude hněv, ale suchá pravda, kterou si dosud nechtěla připustit. Nadechla jsem se a připravila větu, která měla tuto nesmyslnou debatu jednou provždy ukončit přímo na místě.
Odpověď, která vzala vítr z plachet
„Víte,“ začala jsem klidným hlasem, zatímco ona zrovna usrkávala svou ranní kávu, „ty truhlíky jsou jediné, co mi připomíná barvu moře, na které se letos nepodívám, protože veškeré peníze investuji do opravy děravého stropu po vaší vytopené koupelně.“ V sále, tedy na našem společném balkoně, se rozhostilo hrobové ticho a sousedka se začala dusit kávou, jak jí zaskočilo leknutím. O své vině na mém zničeném stropě, kterou měsíce tajila a odmítala řešit, nechtěla nikdy slyšet, ale konfrontace v takto absurdní situaci ji úplně paralyzovala. Bez jediného slova se otočila, zmizela ve svém bytě a s hlasitým bouchnutím zavřela balkonové dveře, čímž náš estetický spor definitivně skončil. Od té doby mě zdraví jen letmým kývnutím a o barvě mých truhlíků nepadlo už ani slovo, i když jsem si k nim pořídila ještě svítivě žluté konve. Pochopila jsem, že někteří lidé potřebují rýpat do druhých jen proto, aby odvrátili pozornost od svých vlastních restů a chyb v soužití.
