Článek
Studna zůstala na naší straně a soused ji potřeboval
Dům po babičce stojí v řadové zástavbě na kraji menšího města. Zahrady jsou úzké a dlouhé, oddělené jen drátěným pletivem a místy starými zdmi. Studnu jsme zdědili my, protože leží u nás, kousek za kůlnou. Sousedovic rodina ji používala odjakživa. Když se babička nastěhovala, domluvila se s tehdejším sousedem, že k ní bude mít přístup. Byla to dohoda stará přes padesát let.
Když jsem dům převzala, považovala jsem to za samozřejmost. Soused chodil ke studni s konví a občas s hadicí, když zaléval záhony. Nikdy to nebylo nijak ošetřené papírem. Prostě se vědělo, že tam chodí. Já jsem mu to nikdy nezakazovala, naopak. V zimě jsem mu posypala cestu, aby neuklouzl.
Začala jsem si všímat, že se z průchodu stává nárok
První mi to došlo před dvěma lety, když si soused přivedl ke studni kamaráda a začal mu ukazovat, kudy se chodí. Řekl mu něco jako: „Tady to znám, tady je to naše.“ Nepříjemně mě to zarazilo, ale neřekla jsem nic. Podruhé to bylo, když jsem na jaře našla pošlapané sazenice u cesty, kudy chodil. Zaléval hadicí a nechal ji ležet přes záhon. Omluvil se, ale nic víc.
Loni v létě jsem se rozhodla, že chci průchod upravit. Ne ho zrušit. Chtěla jsem tam dát kameny, aby cesta nebyla blátivá, a trošku mu naznačit, že by bylo vhodné jeho návštěvy trošku omezit. Řekla jsem mu to u plotu. Podíval se na mě a řekl, že to tak přece nemůže být, že studna je společná. Musela jsem mu vysvětlit, že studna je na mém pozemku a v katastru je vedená jako moje.
Místo dohody začal stavět plot. Na mém pozemku.
Čekala jsem, že se budeme hádat. Nečekala jsem, že začne stavět. Začalo to nenápadně. Jednou jsem našla u cesty kůly. Pak k nim přibyla pletiva. Když jsem se ho zeptala, co to dělá, řekl, že si odděluje cestu, aby měl klid. Měla jsem dojem, že pletivo stojí na jeho straně, ale nebyla jsem si jistá. Tak jsem si pozvala geodeta.
Ukázalo se, že plot vede asi půl metru na mém pozemku. Nebyla to velká vzdálenost, ale byla to moje půda. Řekla jsem mu, že plot musí posunout. Zasmál se a řekl, že jsem si to stejně celé vymyslela a že si nemůžu dělat nárok na studnu, když ji používaly celé generace. Argumentoval babičkou, dohodou a zdravým rozumem. O papíru nemluvil.
Nechala jsem to dojít na úřad a soused se divil, že to myslím vážně
Nechtěla jsem válku. Ale nechtěla jsem ani to, aby mi někdo stavěl na pozemku a tvářil se, že je to jeho právo. Obrátila jsem se na stavební úřad. Tam mi řekli, že plot na cizím pozemku bez souhlasu je nepovolená stavba a že si mám nejdřív zkusit domluvit. Domluvit se nedalo. Soused mi řekl, že jsem sobecká a že mu ničím studnu, i když jsem mu ji nechala celou dobu používat.
Nakonec jsem si nechala zpracovat vyjádření a podala podnět k přestupkovému řízení. Netrvalo to dlouho. Soused dostal výzvu, aby plot odstranil. Když to přišlo, stál u plotu a křičel, že mu ničím život. Řekla jsem mu, že jsem mu nezakázala chodit ke studni. Jen jsem chtěla, aby respektoval, že ta cesta vede přes můj pozemek.
Nakonec jsme si sedli a dohodli se písemně
Po pár týdnech za mnou přišel. Byl jiný než předtím. Řekl, že to přehnal, že se bál, že mu studnu zakážu úplně. Přiznal, že plot postavil proto, aby měl pocit, že má cestu jistou. Bylo to hloupé a věděl to. Zeptal se, jestli se dá ještě něco dělat.
Sedli jsme si ke kávě a sepsali jsme dohodu. Jednoduchou, na jednu stránku. Že smí ke studni chodit denně mezi sedmou a devatenáctou hodinou, že cesta musí zůstat volná a že si ji bude udržovat sám. Že plot posune na svůj pozemek a že pokud bude chtít něco měnit, musí se zeptat. Podepsali jsme to oba a nechali si to u notáře.
Dneska se zdravíme u plotu. Není to přátelství, ale je to klid. Studnu používá dál. A já vím, že jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno. Ne kvůli plotu. Kvůli tomu, že zdvořilost bez hranic se dřív nebo později změní v nárok. A ten se nedá zastavit plotem. Jen papírem a rozhovorem, který měl přijít dřív.
