Článek
Nečekaný host
Byla to obyčejná sobota. Syn přišel do kuchyně a skoro jen tak mimochodem oznámil: „Hele, večer přijdu s kamarádkou na večeři, jo?“ V tu chvíli jsem ztuhla. Náš syn byl spíš uzavřený typ, o škole toho doma moc neříkal a kamarády jsme znali jen z fotek nebo krátkých historek. Přivést někoho k nám domů? To byla novinka. Nechtěla jsem vypadat přehnaně zvědavě, tak jsem jen přikývla a v hlavě začala plánovat, co rychle uvařit.
Večer jsme prostřeli stůl a já měla pocit, jako bychom čekali na inspekci. Když zazvonili, otevřela jsem dveře a uviděla dívku s plachým úsměvem. Byla milá, lehce nervózní a hned podala ruku. Syn se tvářil uvolněně, i když jsem na něm poznala, že je trochu nesvůj. Sedli jsme si ke stolu a začali povídat o škole, plánech na léto a všedních věcech. Byla to příjemná, obyčejná večeře, aspoň do té chvíle.
Nevěřím svým uším
V jednu chvíli se na nás dívka podívala a řekla: „Víte, že váš syn je pro nás ve třídě hrdina?“ Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. On jen sklopil oči, jako by chtěl zmizet pod stůl. „Ne, vážně,“ pokračovala, „před pár týdny se stalo něco, co nikdo nezapomene.“ A začala vyprávět.
Ve třídě se objevil nový kluk. Tichý, trochu jiný, a tak se stal snadným terčem. Jeden ze starších spolužáků si z něj začal utahovat, přidali se další a během pár dní se to změnilo ve šikanu. Nikdo se neodvážil zasáhnout. Nikdo kromě našeho syna. Prý se postavil před toho kluka a řekl jim, ať s tím okamžitě přestanou. A co víc, šel za učitelem a celou věc nahlásil, i když věděl, že si tím znepřátelí část třídy.
Hrdá matka
Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Nikdy o tom doma neřekl jediné slovo. On jen zrudnul, pokrčil rameny a řekl: „Nepřišlo mi to důležité.“ Ale z jejího tónu bylo jasné, že to důležité bylo, pro toho kluka, pro celou třídu a teď i pro nás. Seděla jsem tam a najednou viděla svého syna jinýma očima. Ne jen jako toho, komu musím každý den připomínat úkoly a uklízení.
Viděla jsem mladého člověka, který se dokáže postavit za někoho slabšího, i když tím riskuje vlastní klid. Ta večeře se změnila v něco úplně jiného. Už to nebylo jen jídlo u stolu. Byla to chvíle, kdy jsme si uvědomili, jaký člověk z našeho dítěte roste. A že i když o tom nemluví, dělá věci, na které bychom měli být hrdí celý život.
