Článek
Složité vztahy
S manželem jsme spolu přes deset let a za tu dobu jsem se naučila s jeho rodinou vycházet. Tchyně byla od začátku laskavá a vstřícná, ale tchán, to bylo jiné. Na první pohled působil jako ten typ veselého chlapa, který má vždycky po ruce vtip nebo historku, u které se směje půlka stolu. Jenže jeho humor byl často na můj účet.
Nejprve jsem to brala s rezervou. Když mě na rodinné oslavě prohlásil za kostlivce, protože prý jím málo, pousmála jsem se, i když se mě to dotklo. Když dodal, že snad aspoň v kuchyni nejsem taková nula, smála jsem se s ostatními, i když jsem měla chuť se zvednout a odejít. Připisovala jsem to jeho generaci, jinému pohledu na svět a možná i potřebě být středem pozornosti.
Je to stále horší
Jenže ty poznámky se stupňovaly. Pokaždé, když jsme se setkali, si neodpustil nějakou narážku. Jednou o mém oblečení, jindy o práci, kterou prý dneska dělá každý druhý. Nejhorší byly jeho řeči, že by se měl jeho syn (můj manžel) poohlédnout po pořádné ženské, která se o něj umí postarat. Říkal to s úsměvem, ale ve mně ty věty zanechávaly hluboké šrámy.
Dlouho jsem mlčela. Nechtěla jsem kazit rodinné vztahy, navíc manžel měl se svým otcem komplikovaný vztah a já mu nechtěla přidělávat starosti. Jenže čím víc jsem tchánovy poznámky přehlížela, tím víc si dovoloval. Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsme měli jet k nim na návštěvu. Už předem jsem přemýšlela, co zase řekne, a jak se budu tvářit, abych nevypadala dotčeně.
Stačilo
Zlom přišel na jedné letní grilovačce. Seděli jsme všichni kolem stolu, smáli se a povídali si, když tchán zničehonic pronesl: „Kdyby ses, holka, víc snažila, možná by můj syn vypadal spokojenější.“ Smál se u toho, ale ve mně v tu chvíli něco prasklo. Už to nebyl jen nevhodný vtípek, byla to přímá urážka, která byla mimo realitu.
Podívala jsem se na něj, klidně, ale pevně, a řekla: „Možná byste se měl přestat starat o můj život a podívat se radši na ten svůj. Jestli bych se měla od někoho učit, jak dělat chyby v rodině, vy byste byl ideální učitel.“ Nastalo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Tchyně rychle změnila téma, manžel se tvářil napjatě, ale později mi v soukromí řekl, že je rád, že jsem to udělala. „Táta to potřeboval slyšet,“ dodal tiše. Od té chvíle se mezi mnou a tchánem něco změnilo. Jeho poznámky nezmizely úplně, ale byly mnohem opatrnější, méně časté a rozhodně méně urážlivé.
