Článek
Tetování jako cejch
Tetování mám od osmnácti. Malé, nenápadné, schované většinu času pod oblečením. Nikdy pro mě nemělo žádný hluboký význam, byl to spíš mladický vzdor než životní manifest. Pro tchyni se z něj ale stal symbol všeho špatného. Když ho poprvé zahlédla, zatvářila se, jako bych jí něco přiznala. Od té doby jsem byla ta s tetováním. Ta nezodpovědná. Ta, co kazí rodinu.
Nikdy mi to neřekla přímo. Všechno bylo zabalené do poznámek. Že za její generace si ženy vážily svého těla. Že dneska už si každý dělá, co chce. Že chápe, že mladí lidé dělají chyby. Vždycky u toho byl ten její pohled, který dával jasně najevo, kam mě řadí. Manžel to slyšel, ale spíš to přehlížel. Nechtěl konflikty. Já mlčela, protože jsem nechtěla být ta přecitlivělá.
Nikdy nebudu dost dobrá
Postupně jsem si začala připadat menší. Ne kvůli tetování, ale kvůli tomu, že mě někdo hodnotil podle jedné věci z dětství. Měla jsem pocit, že ať udělám cokoli, vždycky tam to tetování bude jako důkaz mé nedokonalosti. Při rodinných setkáních jsem si hlídala oblečení, gesta, slova. Ne proto, že bych se styděla, ale protože jsem byla unavená z neustálého soudu.
Pak přišel den, kdy mi manžel řekl, že se chce nechat potetovat. Nebyl to vzdor ani provokace. Prostě se mu něco líbilo a dávalo mu to smysl. Překvapilo mě to, ale respektovala jsem to. Když mi ukázal hotové tetování, měla jsem radost. Ne kvůli obrázku, ale kvůli tomu, že se rozhodl sám za sebe.
Dvojí metr, který bolí
Tchyně to viděla hned při první návštěvě. Zůstala stát, koukala a pak se na mě podívala úplně jinak než dřív. Nechápavě, skoro soucitně. Řekla, že teď už mě vlastně chápe. Že když to má i její syn, asi to nebude tak hrozné. Ta věta mě bodla víc než všechny předchozí poznámky dohromady.
Najednou to nebyla chyba charakteru, ale móda. Najednou to nebyla nezodpovědnost, ale osobní volba. Protože to udělal on. Uvědomila jsem si, že problém nikdy nebylo tetování. Byla jsem to já. Cizí žena, která si dovolila něco, co bylo přijatelné až ve chvíli, kdy to udělal její syn.
Zvláštní úleva i hořkost
Na jednu stranu se atmosféra uvolnila. Přestala mě hodnotit, přestala mít potřebu poznámek. Na druhou stranu ve mně zůstala pachuť. Ne proto, že by změnila názor. Ale proto, že ho změnila jen díky někomu jinému. Neviděla mě, jen přehodnotila pravidla.
Dnes už se kvůli tetování neschovávám. Ne proto, že bych chtěla něco dokazovat, ale proto, že vím, že uznání, které přijde jen skrze cizí schválení, nemá skutečnou hodnotu. Tchyně mě možná chápe. Já ale konečně chápu, že jsem nikdy nepotřebovala její souhlas, aby bylo moje rozhodnutí v pořádku.
