Článek
Krabice, kterou jsem si slíbila ve dvaceti
Když jsem odcházela do důchodu, kolegové se mě ptali, co budu dělat s tolika volným časem. Odpovídala jsem obvykle, že konečně uklidím sklep a přečtu knihy, které se mi roky hromadí u postele. Ve skutečnosti jsem měla jiný plán. Chtěla jsem znovu hrát na bicí.
Jako studentka jsem dva roky bubnovala ve školní skupině. Nebyli jsme dobří, ale jednou za měsíc jsme hráli na tanečních večerech. Pak přišla práce, děti a byt, v němž bylo slyšet i zavření kuchyňské skříňky. Paličky jsem si nechala, bubny ne. Přesto jsem si vždy říkala, že se k nim jednou vrátím.
Po čtyřiašedesátých narozeninách jsem si koupila použitou elektronickou soupravu. Prodávající mi ukázal, že většina zvuku jde do sluchátek. Upozornil mě však, že údery do gumových ploch a šlapání na pedál úplně tiché nejsou. Postavila jsem soupravu v menším pokoji na dvojitou podložku a hrála jen mezi čtvrtou a šestou odpoledne.
První dny byly bídné. Pravá noha se opožďovala, ruce zrychlovaly a po deseti minutách mě bolela záda. Přesto jsem se každý den těšila na chvíli, kdy si nasadím sluchátka a místo tikání hodin uslyším rytmus. Po třech týdnech jsem dokázala bez chyby zahrát jednoduchou skladbu, kterou jsem znala z mládí.
Tři rány do topení
Soused Pavel bydlel pod námi téměř deset let. Byl klidný, zdravil a občas mi vynesl těžší balík. Proto mě překvapilo, když při mém hraní poprvé třikrát udeřil do topení. Okamžitě jsem přestala. Druhý den se ozval znovu, tentokrát už po pěti minutách.
Sešla jsem o patro níž a zeptala se, co přesně slyší. Popsal pravidelné dunění pedálu, které mu prochází stropem. Řekla jsem, že hraji v rozumnou dobu a snažím se hluk tlumit. Pavel odpověděl, že rozumná doba neznamená příjemný zvuk. Požádal mě, zda bych nemohla mít koníček, který se neozývá v jeho obýváku.
Jeho tón mě zranil víc, než jsem čekala. Nechtěla jsem být bezohledná sousedka, ale nechtěla jsem ani znovu odložit něco, co jsem odsouvala čtyřicet let. Domluvili jsme se, že zkusím silnější podložku a budu hrát nejvýše půl hodiny. Pavel souhlasil, ovšem bez nadšení.
Koupila jsem pěnové desky, pedál podložila a soupravu posunula dál od stěny. Dunění se zmírnilo, ale úplně nezmizelo. Pavel už nebouchal do topení. Místo toho mi po několika dnech zazvonil u dveří a zeptal se, proč hraji stále stejný přechod mezi dvěma částmi skladby.
Stížnost se změnila v radu
Nejdřív jsem si myslela, že si přišel stěžovat na opakování. Pavel však přesně popsal místo, kde ztrácím tempo. Zeptala jsem se, jak to poznal přes strop. Přiznal, že třicet let hraje na baskytaru a každý čtvrtek zkouší s několika známými v garáži za městem.
Jeho problém nebyl jen hluk. Rytmus slyšel tak přesně, že ho moje chyba pokaždé vytrhla z čtení. Přinesl si druhý den starý cvičný pad a ukázal mi, jak oddělit pohyb rukou od nohy. Nevstoupil do pokoje jako učitel, spíš jako člověk, který už nedokáže poslouchat stále stejnou chybu bez zásahu.
Začali jsme se domlouvat předem. Když měl Pavel odpoledne doma návštěvu nebo potřeboval klid, napsal mi. Já mu zase oznámila, kdy chci cvičit. Jednou týdně přišel na deset minut nahoru, poslechl si skladbu bez sluchátek a upozornil mě na místa, kde spěchám.
Po dvou měsících mi řekl, že jejich bubeník odjel na několik týdnů za dcerou. Kapela měla slíbené vystoupení na sousedské slavnosti a potřebovala někoho, kdo udrží jednoduchý rytmus v pěti písních. Myslela jsem, že žertuje. Pavel položil na stůl seznam skladeb a dodal, že mou kopací nohu poslouchá denně. Kdyby mi nevěřil, rozhodně by mě nezval.
Garáž byla hlučnější než můj byt
Na první zkoušku jsem šla s vlastními paličkami v kabelce. V garáži čekali další tři lidé přibližně mého věku: zpěvačka Jana, kytarista Karel a klávesistka Alena. Nikdo se nedivil, že přichází nová bubenice po šedesátce. Víc je zajímalo, zda znám začátky a konce skladeb.
První píseň jsem zrychlila. U druhé jsem zapomněla přechod. Když jsem se začala omlouvat, Jana mě zastavila a řekla, že jejich nepřítomný bubeník dělá jiné chyby, ale rozhodně jich nedělá méně. Zopakovali jsme problematická místa a za hodinu už hudba držela pohromadě.
Pavel byl přísnější než ostatní. Po každé písni mi řekl jednu konkrétní věc, kterou mám opravit. Zároveň hlídal, aby mě nikdo nepovažoval jen za dočasnou náhradu, která má sedět vzadu a mlčet. Když Karel navrhl zkrátit skladbu, protože prý nezvládnu závěrečný rytmus, Pavel trval na tom, že ho nejdřív zkusíme pomaleji.
Na slavnosti jsme hráli čtyřicet minut. Udělala jsem dvě chyby, ale ani jedna skladbu nezastavila. Po posledním tónu jsem zahlédla v publiku své bývalé kolegyně. Jedna z nich na mě mávala tak energicky, jako bych právě vyhrála závod. Já byla hlavně ráda, že jsem neshodila činel.
Ticho už není jediným důkazem ohleduplnosti
Po návratu původního bubeníka jsem čekala, že moje krátká hudební výprava skončí. Kapela však začala zkoušet nové skladby ve střídavém obsazení a já s nimi zůstala. Nehraji na každém vystoupení. Někdy sedím za bicími, jindy pomáhám s rytmem a poslouchám. Pro mě je důležité, že už nehraji jen sama do sluchátek.
Pavel si na hluk v bytě stále občas postěžuje. Rozdíl je v tom, že teď přesně víme, co se dá změnit. Já necvičím, když pracuje z domova nebo čeká návštěvu. On nebouchá do topení, ale zazvoní nebo napíše. Pod pedál jsem přidala pevnou desku na tlumicích podložkách a nejhlučnější části hraji v garáži.
Nedávno mi Pavel řekl, že moje hraní už z jeho obýváku zní méně jako stěhování skříně a více jako hudba. Od něj to byla téměř pochvala. Připomněla jsem mu, že bez jeho stížnosti bych možná nikdy do kapely nešla. Odpověděl, že bez mého pedálu by měl při čtení větší klid, ale chyběla by jim bubenice.
Paličky, které jsem schovávala od mládí, teď leží vedle soupravy. Nejsou památkou na něco, co už skončilo. Používám je několikrát týdně a jejich odřené špičky jsou pro mě příjemnější než jakákoli výstavní trofej. Důchod mi nepřinesl ticho, které jsem očekávala. Přinesl mi možnost rozhodnout, který hluk stojí za domluvu se sousedy.
Zdroj: autorský text
