Hlavní obsah

V restauraci se syn styděl, že si fotím jídlo. Majitel použil mé snímky do jídelního lístku

Foto: Freepik/freepik.com

Syn mě pozval na oběd a já jsem si vyfotila polévku. Řekl mi, ať toho nechám, že to je trapné. Za měsíc mi přišla zpráva z restaurace, že by chtěli moje fotky použít do jídelního lístku. Syn se divil, jak se to mohlo stát.

Článek

Focení jídla jako nový koníček a oběd se synem

Bylo mi sedmdesát osm a s mobilem jsem se učila zacházet až v posledních letech. Vnučka mi ukázala, jak se fotí, jak se posílají zprávy, jak se ukládají obrázky. Naučila mě, že se dá fotit i jídlo. Říkala, že to je moderní a že si tak člověk pamatuje, co kde jedl. Začala jsem to zkoušet. Ne na všech jídlech. Ale když se mi něco líbilo, vyfotila jsem si to.

Syn to nikdy nechápal. Říkal, že to je zbytečné. Že si to mám prostě sníst. Ale já jsem si to fotila, protože mě to bavilo. Bylo to jako deník. Když jsem se podívala na fotky, vzpomněla jsem si, kde jsem byla, s kým a co jsem jedla. Bylo to pro mě důležité. Ne kvůli jídlu. Kvůli vzpomínkám.

V březnu mě syn pozval na oběd do nové restaurace. Byla to malá restaurace v centru města, která se otevřela před půl rokem. Syn říkal, že tam vaří dobře a že to není drahé. Byl to jeho nápad. Byla jsem ráda, že si udělal čas.

Objednali jsme si polévku a hlavní jídlo. Polévka byla krásná. Byla krémová, s bylinkami a kapkou smetany. Vytáhla jsem telefon a vyfotila jsem si ji. Syn se na mě podíval a řekl: „Mami, prosím tě, nedělej to.“ Zeptala jsem se proč. Řekl, že to je trapné. Že si všichni myslí, že jsem stará a že nerozumím. Že se za mě stydí.

Bylo mi to líto. Schovala jsem telefon a už jsem si nic nevyfotila. Seděli jsme u oběda a syn mluvil o práci. Já jsem poslouchala. Ale byla jsem smutná. Ne kvůli fotce. Kvůli tomu, že se za mě stydí. Že si myslí, že jsem trapná. Že to, co mě baví, je pro něj hloupé.

Nečekaná zpráva z restaurace

Za měsíc mi přišla zpráva z restaurace. Nechápala jsem, co se děje. Ale majitel mi vysvětlil, že viděl moji fotku na sociální síti. Prý ji tam dal syn, protože se mu to zdálo vtipné. Prý napsal: „Moje máma fotí jídlo. Je to trapné.“ A fotografii přidal. Majitel restaurace ji uviděl. A líbila se mu.

Napsal mi, že se mu líbí, jak jsem polévku vyfotila. Že má přirozené světlo a že je vidět, že to jídlo je dobré. Zeptal se, jestli bych mu nedovolila použít fotky do jídelního lístku. Že by je chtěl vytisknout a dát na stůl. Řekla jsem, že ano. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že mě někdo ocenil. Že si někdo všiml, že to, co dělám, není trapné. Že to má smysl.

Synův údiv a omluva

Když jsem mu to řekla, nechápal to. Řekl, že to je jen fotka polévky. Že to nemůže být důležité. Řekla jsem mu, že pro mě to důležité je. Že mě to baví. Že mě to naučila vnučka. A že to, že se za mě stydí, mě mrzí. Že bych chtěla, aby mě podpořil. Ne aby se za mě styděl.

Syn mlčel. Pak řekl, že se omlouvá. Že si neuvědomil, že mi to ubližuje. Že to myslel dobře. Že se bál, že si ze mě budou dělat legraci. Řekla jsem mu, že se nebojím. Že mi je sedmdesát osm a že mi to je jedno. Že chci dělat to, co mě baví. I když to někomu připadá trapné.

Fotky v jídelním lístku a radost z tvorby

Dneska jsou moje fotky v jídelním lístku. Nejsou to jen fotky polévky. Majitel mě požádal, jestli bych mu nenafotila i další jídla. Strávila jsem v restauraci dvě odpoledne a fotila jsem. Byla to práce. Ale práce, která mě bavila. A která mě naplnila. Cítila jsem se užitečná.

Syn se přišel podívat. Sedl si k obědu a uviděl jídelní lístek s mými fotkami. Podíval se na mě a řekl: „Mami, to jsi fakt ty?“ Řekla jsem, že ano. Zasmál se a řekl, že je na mě hrdý. Že si neuvědomil, že umím fotit. Že to je jiné, než si myslel. Řekla jsem mu, že to není o focení. Je to o tom, že mě podpořil. I když tomu nerozuměl.

Není to o fotkách, je to o tom, že mě někdo ocenil. Že si někdo všiml, že to, co dělám, má smysl. Že to není trapné. Že to je moje. A že si to nenechám vzít. Ani synem. Ani nikým. Protože to, co mě baví, je moje. A to, že to někomu připadá divné, neznamená, že to mám přestat dělat.

Dneska fotím dál. Ne jen jídlo. I květiny, i zahradu, i vnoučata. Syn se už nestydí. Někdy mi dokonce řekne, ať mu to pošlu. A já mu to pošlu. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Protože mě to baví. A protože vím, že to, co dělám, není trapné. Je to moje. A to je důležité.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz