Článek
Chtěla jsem vidět fotografie z výletů
Sociálním sítím jsem se dlouho vyhýbala. Připadalo mi zvláštní ukazovat cizím lidem oběd, zahradu nebo nový účes. Vnučka Klára mě však přesvědčila, že nemusím nic zveřejňovat. Mohu jen sledovat rodinu a prohlížet si snímky, které už stejně kolují mezi příbuznými.
Jedno nedělní odpoledne mi založila účet. Nastavily jsme soukromí, vybraly obyčejnou fotografii a přidaly několik známých. Klára mi ukázala, jak se žádost potvrzuje a jak lze člověka skrýt. Když jsem chtěla vyhledat svou dceru Ivanu, její profil se vůbec neobjevil.
Klára zkusila stejné jméno na svém telefonu. Tam účet viděla okamžitě. Nejdřív tvrdila, že aplikace zlobí, pak ztichla. V nastavení zjistila, že mě Ivana zablokovala. Musela to udělat podle telefonního čísla nebo e-mailu dávno předtím, než jsem se přihlásila.
Připadala jsem si směšně. Dcera mě vyřadila z prostoru, do něhož jsem do té chvíle ani nechtěla vstoupit. Kláru jsem požádala, ať mi její příspěvky neukazuje. Nechtěla jsem tajně nahlížet tam, kam mě Ivana zjevně nepustila. V hlavě mi však zůstala otázka, před čím se chrání.
Důvod nebyl tak jednoduchý
Ivaně jsem zavolala ještě večer. Nejprve blokování popřela. Pak řekla, že svůj profil používá pracovně a nechce míchat rodinu s klienty. Věděla jsem, že mezi jejími kontakty je teta, bratranec i sousedka. Když jsem jí to připomněla, rozčílila se, že nemá povinnost vysvětlovat každé nastavení.
Souhlasila jsem. Nemusela mě přijmout mezi přátele. Vadilo mi, že preventivně rozhodla, že nezvládnu vidět její veřejný obraz, a ještě mi lhala.
O dva dny později přišla Ivana sama. Přinesla telefon a ukázala mi několik starších příspěvků. Nebyly v nich urážky ani tajný vztah. Dcera si na síti budovala obraz dokonale uspořádaného života. Psala o rodinných tradicích, domácích koláčích a laskavých radách, které prý dostala od maminky. Některé historky se nikdy nestaly. Jiné vycházely z mých zážitků, ale Ivana je upravila tak, aby z ní byla trpělivá dcera a ze mě roztomilá, trochu zmatená starší paní.
V jednom příspěvku popsala, jak mě naučila platit kartou. Kartou jsem přitom platila dřív, než ona měla vlastní účet. Jinde napsala, že mi každý týden vozí nákup, ačkoli jsem ji o to požádala dvakrát za celý rok. Příspěvky jí přinášely chválu a také zákaznice pro její poradenskou práci.
Nejvíc mě zasáhla fotografie z mých narozenin. Ivana k ní připsala, že mi uspořádala oslavu navzdory mému počátečnímu zmatku. Ve skutečnosti jsem večer připravila já a ona přišla pozdě. Nešlo mi o zásluhy za chlebíčky. V jejím podání se ze mě nenápadně stávala žena, která potřebuje stále větší vedení. Takový obraz mohl ovlivnit i to, jak se ke mně budou chovat příbuzní mimo internet.
Klára přiznala, že některé texty četla už dříve, ale považovala je za neškodné rodinné vtipy. Teprve když mě viděla u prázdného výsledku vyhledávání, pochopila, že její matka se nesnaží sdílet společnou vzpomínku. Potřebuje, abych k ní nemohla přidat vlastní verzi.
Nechtěla mě zranit, chtěla si ponechat kulisy
Ivana tvrdila, že šlo o nadsázku. Lidé na internetu prý vědí, že příběhy jsou zjednodušené. Zablokovala mě, protože nechtěla poslouchat opravy každého detailu. Navíc se bála, že pod příspěvky budu psát dlouhé komentáře a ztrapním ji před klienty.
Zeptala jsem se, zda jí připadá spravedlivé používat mě jako postavu, pokud mi současně zakáže přečíst si, co té postavě vkládá do úst. Na to neodpověděla.
Nežádala jsem, aby smazala celý účet. Chtěla jsem dvě věci. Aby nepoužívala moje fotografie bez souhlasu a aby nevydávala smyšlené situace za skutečné vzpomínky na naši rodinu. Pokud potřebovala příklad pro práci, mohla otevřeně napsat, že je modelový.
Ivana několik příspěvků odstranila a u dalších změnila text. Neudělala to ráda. Pár dní se mnou mluvila úsečně a Kláře vyčetla, že mi účet zakládala. Vnučka jí připomněla, že problém nevytvořila aplikace. Existoval už v okamžiku, kdy dcera začala veřejně upravovat náš vztah.
Sporné příspěvky jsme neřešily jeden po druhém. To by z nás udělalo redaktorku a provinilou autorku bez konce. Ivana vytvořila nové pravidlo pro celý svůj účet: rodinné situace buď označí za upravené, nebo si předem vyžádá souhlas lidí, které lze poznat. Pracovní rady začala stavět na anonymních modelových příkladech místo na domnělých scénách z našeho domu.
Změna jí kupodivu neuškodila. Několik čtenářů ocenilo, že otevřeně vysvětlila rozdíl mezi skutečnou vzpomínkou a ilustračním příběhem. Ivana se bála, že přiznáním nadsázky ztratí důvěryhodnost. Ve výsledku ji posílilo, když přestala vydávat rodinu za nevyčerpatelný zdroj materiálu.
Blokace nakonec zůstala
Možná překvapivě jsem po Ivaně nechtěla, aby mě odblokovala. Pochopila jsem, že bych její profil stejně nesledovala s radostí. Místo kontroly každého příspěvku jsme uzavřely jasnou dohodu: co se týká mě, ukáže mi před zveřejněním. Co se týká jí, je její věc.
Na síti jsem zůstala. Sleduji zahrádkářskou skupinu, několik bývalých kolegyň a fotografie z Klářiných cest. Sama občas přidám snímek rozkvetlého balkonu. Než na něm nechám jiného člověka, zeptám se ho.
Ivana mě stále blokuje a už to nevnímám jako rodinnou tragédii. Hranice na internetu mohou být užitečné. Musejí však chránit vlastní soukromí, nikoli možnost bez kontroly vyprávět cizí život.
Vnučka mě naučila, kde se mačká tlačítko pro přidání přítele. Mnohem důležitější lekci jsme si nakonec daly všechny tři: přístup k fotografii nebo vzpomínce ještě neznamená právo udělat si z ní vlastní reklamu.
Zdroj: autorský text
