Článek
Poprvé jsem si myslela, že se spletla
Ema bydlí s rodiči hodinu cesty ode mě, takže se vídáme přibližně dvakrát za měsíc. Když byla menší, volala mi babi Marie a druhé babičce babi Věra. Rozlišení vzniklo přirozeně a nikdo z nás s ním neměl problém.
Jedno odpoledne přiběhla do předsíně a zavolala: „Marie, podívej, co umím.“ Zasmála jsem se a odpověděla. Za chvíli to zopakovala. Myslela jsem, že zkouší dospělé oslovování, které slyšela ve školce. Když však telefonovala s druhou babičkou, stále jí říkala babi.
Během dalších návštěv se nové oslovení ustálilo. Syn David si toho nevšímal. Jeho žena Lenka se jednou usmála a řekla, že Ema už je velká a ví, že každý má jméno. Když jsem se zeptala, proč tedy Věra zůstává babičkou, odpověď jsem nedostala.
Nešlo mi o titul ani o soutěž mezi dvěma ženami. Zabolelo mě, že jedno příbuzenství zůstalo pojmenované a druhé se změnilo v obyčejné křestní jméno. Slovo babička pro mě neznamenalo nárok na poslušnost. Znamenalo místo v rodině, které jsem se snažila naplňovat.
David navrhl, že Emě jednoduše nařídí, aby mi říkala správně. To jsem odmítla. Nechtěla jsem, aby ze mě vnučka měla slovní test a před každým oslovením se bála chyby. Potřebovala jsem vědět, co se změnilo mezi dospělými, ne přinutit šestileté dítě k vhodnějšímu slovu.
Dítě opakovalo jazyk, který slyšelo doma
Při společném kreslení jsem se Emy zeptala, proč jsem Marie. Odpověděla úplně klidně, že maminka říká „jedeme k Marii“, ale o své matce mluví jako o babičce. Ema tedy nikoho neodmítala. Pouze převzala dvě rozdílná označení, která doma slýchala každý den.
Lenka připustila, že je to pravda. Svou maminku automaticky nazývala babičkou, protože s nimi bydlela blízko a často hlídala. Mě oslovovala jménem už od svatby a nenapadlo ji, že dítě z toho vyvodí rozdíl. Tvrdila, že v tom není úmysl, a věřila jsem jí. Neúmyslný rozdíl ale stále vytvářel skutečný pocit.
Také jsem si musela přiznat, že Věra s Emou tráví více běžných dní. Vyzvedává ji ze školy a zná její spolužačky. Já připravuji návštěvy, výlety a dárky, ale nejsem součástí každého týdne. Slovo babička proto pro Emu mohlo označovat nejen příbuzenství, ale i každodenní roli.
S Lenkou jsme se nedomluvily na žádném povinném oslovení. Požádala jsem ji jen, aby o mně před Emou mluvila jako o babičce Marii, stejně jako já říkám babička Věra. David začal dělat totéž. Nebyla to jazyková převýchova dítěte, spíš oprava nerovnováhy, kterou vytvořili dospělí.
Já jsem mezitím přestala čekat, že vztah napraví jediné slovo. Nabídla jsem Emě pravidelné středeční videohovory a jednou za měsíc jsem pro ni začala jezdit do školy. Nechtěla jsem soupeřit s Věrou počtem hodin. Chtěla jsem, aby naše spojení nebylo odkázané jen na slavnostní návštěvy.
Oslovení se vrátilo bez příkazu
Asi po dvou měsících mi Ema při videohovoru řekla babi Marie. Nikdo ji neopravoval a ona se u toho nezastavila. Prostě pokračovala ve vyprávění o ztracené pastelce. Právě proto pro mě ta chvíle znamenala víc, než kdyby slovo vyslovila po rodičovském napomenutí.
Občas mi stále řekne Marie, hlavně když napodobuje maminku. Už to nepovažuji za útok. Lenka si na nové označení také zvyká a několikrát se sama opravila. Náš vztah není náhle bez chyby, ale dokážeme o drobném rozdílu mluvit dřív, než se z něj stane rodinná křivda.
S Věrou jsem si o celé věci promluvila. Měla obavu, že jí vyčítám blízkost s vnučkou. Ujistila jsem ji, že nechci ubrat nic jí. Dvě babičky nemusí mít stejný režim ani stejné zážitky, aby obě zůstaly babičkami.
Děti často zopakují rodinné pořadí přesněji než dospělí. Nepotřebují k tomu zákaz ani zlý úmysl; stačí slovník používaný každý den. Ema mi ukázala, že někdy nejde o to vynutit si správné oslovení, ale podívat se, jak o sobě navzájem mluvíme, když si myslíme, že nás dítě neposlouchá.
Zdroj: autorský text
