Zaměstnankyně chodila měsíc pozdě. Místo výpovědi jsem jí nabídla povýšení

Příběh je fiktivní a při jeho tvorbě byla využita umělá inteligence (ChatGPT).

V agentuře jsem vedla pětičlenný tým. Většina lidí fungovala spolehlivě, bez větších problémů. Jedna kolegyně ale začala postupně chodit pozdě. Nejdřív pět minut, pak deset, pak patnáct. Každý den. Celý měsíc. Zpočátku jsem to přehlížela, říkala jsem si, že se to srovná. Jenže nesrovnalo. Ostatní v týmu si toho samozřejmě všimli a začali se ptát, proč já to neřeším. A měli pravdu. Porady začínaly bez ní, klienti volali a ona nebyla na místě. Já jsem za ni hasila problémy a pomalu mi docházela trpělivost.

Rozhodla jsem se, že s ní budu mluvit narovinu. Už jsem měla v hlavě připravený scénář. Řeknu jí, že takhle to dál nejde, že pokud se to nezlepší, budu muset přistoupit k vytýkacímu dopisu. Měla jsem pocit, že jednám férově. Dávám jí šanci, ale zároveň ukazuju, že mám hranice.

Zavolala jsem ji do zasedačky po obědě. Posadily jsme se a já jí řekla, co vidím. Že chodí pozdě, že to trvá měsíc, že tým to vnímá negativně. Čekala jsem výmluvy. Místo toho se na mě podívala a po chvíli ticha řekla, že se jí rozpadl vztah. Že bydlí sama se dvěma dětmi, že ráno je pro ni chaos, protože jedno dítě vozí do školky na druhý konec města a nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Řekla, že se snaží, ale prostě to nestíhá.

Nebrečela, nehrála na city. Mluvila klidně a věcně. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že za celý ten měsíc jsem se jí ani jednou nezeptala, co se děje. Sledovala jsem jen docházkový systém a řešila si svůj vztek. Ani mě nenapadlo, že za těmi deseti minutami může být něco úplně jiného než nezodpovědnost.

Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi ještě něco. Tahle kolegyně patřila k nejlepším lidem v týmu. Klienti si ji chválili. Její texty byly vždycky hotové včas a v kvalitě, kterou ostatní nedosahovali. Práci si organizovala skvěle, jen ten začátek dne byl problém. A já jsem kvůli patnácti minutám ráno málem přišla o člověka, kterého bych těžko nahrazovala.

Seděla jsem ten večer doma a přemýšlela, co s tím. Výpověď mi přišla absurdní. Vytýkací dopis by situaci nevyřešil, jen by ji stresoval ještě víc. Uvědomila jsem si, že problém není v ní. Problém je v tom, jak máme nastavenou pracovní dobu. Pevný začátek v osm ráno, bez výjimky, pro všechny stejně. Jenže lidi stejní nejsou.

Druhý den jsem zašla za šéfem a navrhla mu dvě věci. Za prvé, zavedení pružné pracovní doby pro náš tým s povinnou přítomností od desíti do tří. Za druhé, povýšení téhle kolegyně na seniorní pozici, protože její výkony tomu už dávno odpovídaly a nikdo se o to nepostaral. Šéf se na mě díval, jako bych se zbláznila. Říkal, že čekal vytýkací dopis, ne návrh na povýšení. Ale nakonec souhlasil. Řekl, že si to můžeme na tři měsíce zkusit.

Kolegyni jsem to oznámila příští den. Reagovala překvapeně, skoro nedůvěřivě. Řekla, že čekala vyhazov. Místo toho dostala klouzavou pracovní dobu a novou pozici. Od toho týdne se změnilo úplně všechno. Ne jen u ní. Celý tým najednou fungoval jinak. Lidi cítili, že se na ně díváme jako na lidi, ne jako na čísla v docházkovém systému. Kolegyně začala chodit kolem půl deváté, někdy v devět, ale svou práci odváděla bezchybně. A co víc, začala se sama nabízet na složitější projekty, pomáhala novým kolegům, přinášela nápady. Za tři měsíce měla nejlepší klientské hodnocení v celé firmě.

Občas si říkám, jak by to dopadlo, kdybych šla tou první cestou. Kdybych vytáhla vytýkací dopis a pak výpověď. Přišla bych o skvělou kolegyni. Tým by přišel o člověka, který ho táhne. A já bych si ještě dlouho myslela, že jsem udělala správnou věc, protože přece dodržování pravidel je základ. Jenže pravidla, která neberou ohled na život za branami kanceláře, nejsou pravidla. Jsou to jen zvyky, na které jsme si zvykli, protože je nikdo nezpochybnil.

Příběhy, jako je ten výše, se v českých firmách odehrávají častěji, než si myslíme. Vztah mezi docházkou, výkonem a motivací je složitější, než by se na první pohled zdálo. Několik faktů, které to potvrzují: