Borotín. Kletba, která měla přežít celý rod

Nad hladinou rybníka se pomalu zvedají staré kamenné zdi a mezi jejich zbytky se proplétá vítr. Borotín dnes působí téměř poklidně. Člověk sem přijde na výlet, projde se kolem zříceniny, zastaví se u starého zdiva a možná ani netuší, kolik příběhů se k tomuto místu během staletí přilepilo. Hrad vznikal ve 14. století a jeho skutečné dějiny jsou dostatečně dramatické samy o sobě. Prošel husitskými válkami, v roce 1434 odolal obléhání táborským vojskem a po stavovském povstání byl roku 1620 vypálen císařskými vojáky. O několik let později už byl uváděn jako pustý. Z kdysi důležitého sídla zůstaly postupně jen ruiny a část kamene byla v 19. století rozebrána a využita při stavbách v okolí.

Jenže Borotín má ještě jeden příběh. Příběh, který už nestojí na listinách ani archeologických nálezech, ale na staré pověsti. A ta je natolik temná, že člověk při pohledu na dnešní romantickou zříceninu snadno pochopí, proč se právě tady mohla zrodit.

Kdysi prý žila na Borotíně žena, která se těžce provinila proti vlastnímu rodu. Nikdo dnes nedokáže říct, co přesně se podle původního vyprávění stalo, ale trest měl být strašlivý. Po smrti neměla najít pokoj, který člověk odchází z tohoto světa hledat. Měla zůstat připoutána k hradu a jeho okolí a bloudit mezi živými tak dlouho, dokud nezemře poslední potomek jejího rodu. Tak začíná pověst o borotínské pramáti, kterou literárně zachytil Josef Pavel ve svých Pověstech českých hradů a zámků. Je důležité říct, že právě tady opouštíme doloženou historii a vstupujeme do světa legendy. Postavy, které v příběhu vystupují, nejsou historicky doloženy jako aktéři této události.

V pověsti se objevuje Zdeněk Borotínský, muž, kterého osud připravil nejprve o bratry a potom i o ženu. Zůstaly mu dvě děti, malý Jaromír a jeho sestra Berta, a snad právě tehdy mohl ještě věřit, že alespoň jeho děti budou pokračovat v rodové linii. Jenže jednoho dne se stalo něco, co mělo celý jejich život obrátit naruby.

Jaromírovi byly teprve tři roky, když vyběhl z hradu do zahrady poblíž rybníka. Chvíli si hrál a potom zmizel. Když ho začala chůva hledat, našla jen prázdnou zahradu a otevřená vrátka. Volala jeho jméno, prohledávala okolí a nakonec musela přiznat, že dítě nikde není. Zdeněk se vydal k rybníku a hledal v jeho okolí, ale po chlapci nebylo ani stopy. Tělo se nikdy nenašlo a ztracený Jaromír se stal pro rod tajemstvím, které nemělo být vysvětleno ještě dlouhé roky.

Čas však plynul a z malé Berty vyrostla mladá žena. Jednoho dne se vydala do lesa a tam se její život spojil s mužem, kterého považovala za svého zachránce. Přepadli ji dva lupiči a ve chvíli, kdy už se zdálo, že jí nikdo nepomůže, objevil se mladý rytíř, který se jí zastal. Jmenoval se Jaromír.

Berta se do něj zamilovala.

Scházeli se tajně a jejich vztah podle pověsti postupně sílil. Jaromír však nebyl tím, za koho ho Berta považovala. Nebyl chudým rytířem, který čeká na vhodnou chvíli, aby požádal o její ruku. Ve skutečnosti byl vůdcem loupežníků a jeho minulost byla mnohem temnější, než mohla Berta tušit.

Pak přišel okamžik, kdy se jejich tajemství rozpadlo.

Jaromír se dostal do střetu se Zdeňkem Borotínským a během konfliktu ho zabil. Teprve potom začala vycházet najevo pravda, která byla snad ještě děsivější než samotná vražda. Zajatý loupežník Boleslav znal Jaromírovu minulost a odhalil tajemství jeho narození. Jaromír nebyl cizí mladík, který se náhodou objevil v Bertině životě. Byl to chlapec, který před lety zmizel z Borotína.

Byl synem Zdeňka Borotínského.

Boleslav ho jako dítě unesl a vychoval ho mezi loupežníky. Jaromír vyrostl v přesvědčení, že Boleslav je jeho otcem, a nikdy netušil, že jeho skutečný otec žije na hradě, z něhož kdysi zmizel. Když tedy později vztáhl ruku proti Zdeňkovi, nevěděl, že zabíjí vlastního otce.

A potom se odhalila ještě strašnější část pravdy.

Berta zjistila, že muž, kterého milovala, je její vlastní bratr. Její otec byl mrtvý a vrahem byl jeho syn, kterého před lety považovali za ztraceného. Celý příběh se tak uzavřel do kruhu, který začal zmizením malého dítěte a skončil rodinnou tragédií. Berta podle pověsti nedokázala pravdu unést a zemřela po požití jedu.

Jaromír se později dozvěděl celý rozsah svého osudu. Boleslav mu přiznal, že právě on ho jako dítě unesl a že muž, kterého Jaromír zavraždil, byl jeho skutečný otec. V tu chvíli už pro něj nezbylo nic, k čemu by se mohl vrátit. Láska byla pryč, otec mrtvý a vlastní život postavený na lži. Vrátil se proto na Borotín, do místa, odkud kdysi jako malé dítě zmizel.

Podle pověsti vstoupil do rodové hrobky. A právě tam se mu měla zjevit pramáti, která po celá léta čekala na posledního potomka svého rodu. Jaromír byl následně nalezen mrtvý a jeho smrt měla znamenat konec dávného prokletí. Pramáti už nemusela čekat. Poslední potomek byl mrtev a kletba byla podle legendy naplněna.

A potom už zůstalo jen ticho.

Stejné ticho, jaké člověk může na Borotíně cítit i dnes. Jenže skutečný Borotín pokračoval ve své vlastní historii. Hrad, který byl v minulosti svědkem mocenských zápasů, husitských válek a později i bělohorského konfliktu, postupně ztrácel význam. Po požáru roku 1620 zpustl a staletí se postarala o zbytek. Z někdejšího sídla zůstaly kamenné zdi, věže a části paláce, které dnes působí téměř jako kulisy k dávnému příběhu. Jenže právě v tom je rozdíl mezi historií a pověstí. Historie nám říká, co můžeme doložit. Pověst nám ukazuje, co si lidé potřebovali o minulosti vyprávět.

A možná právě proto Borotín působí tak silně.

Nemusíme věřit, že mezi jeho zdmi skutečně bloudila mrtvá pramáti. Nemusíme věřit, že malý Jaromír zmizel právě tak, jak vypráví legenda, ani že se po letech vrátil jako loupežník, který nevědomky zabil vlastního otce. Stačí vědět, že tento příběh se dochoval a že po generace lidé spojovali jeho tragédii právě s tímto místem.

Když pak člověk stojí pod zříceninou, dívá se na staré kameny a pod nimi na hladinu rybníka, může si na okamžik představit, jak asi Borotín vypadal v době, kdy jeho zdi nebyly romantickou kulisou, ale skutečným domovem lidí. Nad hradem tehdy nevlál turistický ruch a nikdo nepřicházel fotografovat jeho ruiny. Za těmi zdmi se žilo, milovalo, bojovalo i umíralo.

A potom přišly požáry, války a staletí. Zůstaly kameny. Zůstala historie. A zůstala pověst.

Možná právě proto je Borotín jedním z míst, kde není potřeba nic přikrášlovat. Stačí přijít, chvíli mlčet a nechat staré zdi, aby samy vyprávěly. Protože někde mezi tím, co o Borotínu skutečně víme, a tím, co si o něm lidé po staletí vyprávěli, vzniklo něco, co přežilo mnohem déle než jeho původní obyvatele.

Příběh o ženě, která čekala na posledního z rodu… A podle legendy čekala až do chvíle, kdy poslední Borotín zemřel.