Krmení žiraf, zážitek, na který se nezapomíná

„Tak tohle je ono?“ opřel jsem se o zábradlí a podíval se dolů. Pod námi se pomalu pohybovaly žirafy, vysoké, klidné, elegantní… a přesto člověk cítil zvláštní respekt. „Krmení z ruky. To už není obyčejná zoo.“

Eliška se usmála. „A hlavně žádné řeči. Jestli už jsme tady, tak jdeme do toho.“ „Prosím tě,“ mávl jsem rukou. „Já jsem připravený od začátku.“

Chovatel nám podal větve plné listí. „Tak to jsem zvědavý, jestli vám to nadšení vydrží.“

„Nebojte,“ řekla Eliška pohotově. „My nejsme žádná křehotinky.“ „Mluv za sebe,“ zasmál jsem se. „Já jsem křehotinka vždy v pondělí ráno.“

Chovatel ukázal dolů. „Tak pozor… už si vás všimly.“

A opravdu. Dvě žirafy se pomalu rozešly k lávce. Nebyl v tom spěch, spíš zvláštní klid a jistota. Každý krok působil majestátně. Dlouhé krky se začaly zvedat vzhůru a najednou jsme si připadali jako hosté, kteří byli právě přijati na audienci.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla Eliška. „Z dálky jsou velké… ale tohle?“ „Tohle už není zvíře,“ zamumlal jsem. „Tohle je dvoupatrový názor.“ Eliška vyprskla smíchy. „Ty jsi blázen.“

První žirafa zastavila pod námi a zvedla hlavu. Klidné oči, nekonečné řasy, pomalý pohyb. Byla tak blízko, že člověk najednou přestal vnímat všechno kolem.

„Tak kdo první?“ zeptal se chovatel. „Společně,“ řekli jsme s Eliškou najednou. Natáhli jsme ruce přes zábradlí. Chvíli se nedělo nic. Jen ticho, šustění listů a dva zvědavé pohledy upřené přímo na nás.

„Podívej na ty oči,“ zašeptala Eliška. „Ta nás normálně zkoumá.“ „Jasně,“ kývl jsem. „Řeší, jestli jsme kvalitní potrava než nás slupne.“

A pak to přišlo. Bleskový pohyb jazyka. Lechtivý dotek na dlani. Šustnutí listí a větve byly pryč. „No teda!“ vyhrkl jsem. „To bylo jak rychlost blesku!“ smála se Eliška.

„Tohle nebylo krmení. Tohle byla kapsářská akce.“ Chovatel se rozesmál. „Říkal jsem, že jsou rychlé.“

Jenže žirafy nikam neodcházely. Zůstaly stát pod lávkou a dívaly se na nás tím svým klidným výrazem, který jako by říkal jediné: A co bude dál?

„Čendo,“ šťouchla do mě Eliška. „Mám pocit, že si žádají přídavek.“ „To není pocit,“ podíval jsem se dolů. „To je vydírání pohledem.“

Další větev zmizela stejně rychle jako ta první. Jedna žirafa si brala listy jemně, druhá byla přesná jako zkušený zloděj. A my se jen smáli, protože s každým dalším soustem bylo jasné, že tady nekrmíme my je… ale ony si nás dokonale omotaly kolem prstu.

Pak přišla ta největší. Zvedla hlavu pomalu, důstojně, a zastavila se nečekaně blízko. Na chvíli jsme oba ztichli.

„No tak ty jsi královna,“ řekla Eliška skoro šeptem. Žirafa se na ni podívala, natáhla jazyk a elegantně sebrala poslední list. Ticho trvalo sotva vteřinu. Pak jsme se oba rozesmáli.

„Tak co?“ zeptal se chovatel. „Splnilo to očekávání?“ Podíval jsem se na Elišku. Vlasy rozcuchané větrem, oči rozzářené, v ruce jen holá větvička.

Usmála se. „Upřímně? Já bych si to dala ještě jednou.“ Podíval jsem se dolů na žirafy, které nás dál klidně sledovaly.

„Víš co?“ řekl jsem a zasmál se. „Tohle není krmení žiraf. Tohle je svačinka s aristokracií. A my jsme právě prošli přijímacím řízením.“

---

Krmení žiraf v Zoo Praha patří k těm zážitkům, které si člověk pamatuje ještě dlouho poté. Setkání tváří v tvář s těmito elegantními obry, možnost podat jim potravu přímo z ruky a sledovat je z bezprostřední blízkosti je něco úplně jiného než obyčejná návštěva zoo.

Je to krátký, ale intenzivní okamžik plný úžasu, smíchu a respektu k nádherným zvířatům. Vřele doporučujeme.

Oficiální stránky ZOO Praha. Krmení