Svatojánské proudy, jak je pamatuje starý tramp

Když se řekne Svatojánské proudy, pokaždé se mi v hlavě rozsvítí takový ten starý černobílý obrázek, který už dneska nikde neuvidíte, Vltava sevřená mezi skalami, voda se žene přes kameny, někde dole pod kopcem se kouří z ohně, u něj sedí parta chlapů v ošoupaných košilích, vedle stojí usárny a nad tím vším visí večer, který voní kouřem, mokrým dřevem a svobodou. Dneska se člověk dívá na hladinu přehrady a říká si, že je to vlastně krásné, ale kdo zná staré Svatojánské proudy, ten ví, že tehdy to byla úplně jiná krajina, protože Vltava tu nebyla klidná voda pro výletní loď, ale řeka, která měla sílu, hlas a respekt.

A právě tenhle kraj si kdysi oblíbili trampové, protože co jiného mohl člověk, kterého už nebavilo město, práce, tramvaje, kravál a věčné koukání na hodinky, chtít víc než les, skálu, řeku a kus místa, kde si mohl večer rozdělat oheň a na chvíli být někým jiným. Nebylo k tomu potřeba mnoho, stačila deka nebo celtovina, ešus, kotlík, pár buřtů, sekera, kytara, nějaké to suché pečivo a kamarád, který měl stejně jako vy pocit, že nejlepší svět je ten, do kterého se dá na pár hodin dojít pěšky.

Svatojánské proudy byly pro trampy jedním z těch míst, o kterých se vyprávělo ještě dřív, než tam člověk poprvé dorazil, a když tam potom skutečně přišel, zjistil, že skutečnost je snad ještě lepší než všechny historky, které do té doby slyšel. Podél řeky vznikaly osady, tábořiště a sruby a mezi nimi se pohybovali lidé, kteří měli svoje přezdívky, svoje písničky, svoje pravidla a hlavně svoje AHOJ, které tehdy znamenalo mnohem víc než obyčejný pozdrav.

Jednou z nejslavnějších osad byla Ztracená naděje, které nikdo neřekl jinak než Ztracenka, a kdo někdy četl staré trampské kroniky nebo slyšel vyprávění pamětníků, ten ví, že to nebyla jen hromada dřevěných chatek někde u řeky, ale celý malý svět, který si trampové vytvořili po svém. Večer se sedělo u ohně, hrálo se na kytaru, vyprávěly se příběhy, které byly s každým dalším vyprávěním samozřejmě o něco dobrodružnější, než se skutečně staly, a nikomu to nevadilo, protože u ohně se pravda nikdy neměřila na centimetry.

A nebyli tu jen trampové, protože Svatojánské proudy patřily také vodákům a lidem, kteří znali řeku z úplně jiné strany, než jsme ji znali my, co jsme chodili po břehu. Pro voraře bývala Vltava v těchto místech pořádnou zkouškou a ani pozdější vodáci to neměli zadarmo, protože proudy, kameny a peřeje člověku rychle vysvětlily, že řeka není žádný bazén a že když ji přestane respektovat, dokáže mu to připomenout způsobem, na který nezapomene do konce života. A přesto právě vodáci a trampové k sobě měli blízko, protože večer už nebylo důležité, kdo přijel po vodě a kdo přišel pěšky, u ohně se stejně sedělo společně.

Pak ale přišla doba, kdy se měl tenhle svět změnit navždy. Začala vznikat přehrada a voda postupně zakryla místa, kde dříve Vltava řvala mezi skalami, kde projížděli voraři a kde trampové hledali svoje kousky divočiny. Některé osady musely ustoupit výš a pod hladinou zůstal kus krajiny, která se už nikdy nevrátí. Když se dnes člověk dívá na klidnou vodu, může si jen těžko představit, že právě tam dole bývaly peřeje, skály a proudy, které daly celému místu jméno, a pokud nezná staré fotografie nebo vyprávění pamětníků, možná ani nepochopí, proč má pro staré trampy tohle místo takovou sílu.

Já tam někdy stojím a říkám si, že člověk může změnit krajinu, přehradit řeku, zatopit údolí a postavit silnici, ale jednu věc mu nevezme, vzpomínku. A možná právě proto mám Svatojánské proudy pořád rád, protože i když už dávno nejsou takové, jaké je znali naši předchůdci, pořád v nich něco zůstalo.

Jenže abych byl upřímný, někdy mám pocit, že se změnilo ještě něco jiného. Změnili jsme se my.

Nedávno takhle jdu lesem, batoh na zádech, koukám kolem sebe a najednou proti mně jde chlap v zeleném, takový ten člověk, kterého by starý tramp ještě před lety automaticky zařadil mezi svoje, protože zelená bunda, pořádné boty, batoh a chůze člověka, který se netváří, že jde na nákup. A jak ho vidím, tak se mi v hrudi něco pohne, protože si říkám, hele, kamarád, vždyť jsme doma, a tak na něj samozřejmě zavolám.

„Ahoj!“

Člověk se zastaví. Podívá se na mě. Já na něj. On na mě..A pak se úplně vážně zeptá..“Dobrý den… my se známe?“.Tak v tu chvíli mi málem spadl batoh ze zad. Protože moje srdce starého trampa už v tom okamžiku vidělo úplně něco jiného, oheň, kouř, kotlík, kytaru, večerní řeči a dva chlapy, kteří se potkali poprvé v životě, ale přesto si řekli AHOJ, protože byli někde venku a měli na zádech podobný kus života.

A místo toho jsem dostal dobrý den..Tak jsem se usmál a řekl. „Ne, neznáme.“ A šel jsem dál.

Ale celou cestu jsem nad tím přemýšlel, protože možná právě v tomhle malém okamžiku je schované něco, co se z trampingu pomalu vytrácí. Nejde přece o nějaký tajný pozdrav ani o to, že by každý člověk v zeleném musel být automaticky tramp, ale o ten pocit, že venku mezi lidmi existuje určitá sounáležitost, kterou není potřeba vysvětlovat. Potkáš člověka na cestě, pozdravíš ho, on pozdraví tebe a oba víte, že jste na chvíli součástí stejného světa.

A tak si říkám, že až příště půjdu kolem Svatojánských proudů a potkám někoho v zeleném, zkusím to znovu. „Ahoj!“ A třeba se tentokrát dočkám.

Protože člověk může být starý, může mít prošlapané boty, prošedivělé vousy a batoh, který pamatuje ještě doby, kdy se v něm nenosila powerbanka, ale obyčejná baterka, ale pořád může mít v sobě ten kousek kluka, který kdysi vyrazil do lesa a zjistil, že svět je mnohem hezčí, když v něm není nic víc než cesta, les, řeka a oheň.

A přesně takové pro mě Svatojánské proudy jsou.mNejsou už stejné.

Vltava už tu neřve jako kdysi, staré peřeje zmizely pod hladinou a mnoho lidí, kteří tu kdysi sedávali u ohně, už dnes nepotkáme. Přesto když se člověk na chvíli zastaví, vypne mobil a přestane poslouchat všechny ty zvuky dnešního světa, může mít na okamžik pocit, že někde hluboko pod tou klidnou hladinou pořád slyší starou řeku.

A možná právě proto se sem pořád vracíme. Ne kvůli tomu, co tu dneska vidíme. Ale kvůli tomu, co si ještě dokážeme představit.

Kvůli lidem, kteří tu kdysi trampovali, kvůli vodákům, kteří se nechávali nést proudem, kvůli večerům u ohně, které dávno skončily, a také kvůli tomu zvláštnímu pocitu, který člověk dostane, když stojí u Vltavy a uvědomí si, že pod tou hladinou je schovaný kus našeho starého vandrování.

Takže jestli se tam někdy potkáme, a uvidíte starého chlapa s batohem, prošlapanými botami a výrazem člověka, který se někam zatoulal už před mnoha lety, klidně na mě zavolejte:

„Ahoj!“

Slibuju, že se nezastavím a nezeptám se. „Dobrý den, my se známe?“