Článek
Její barvy podle pozdější interpretace nesou hluboké významy, jejichž výklad se různil. Podle verzí spojených se symbolikou revolučního křídla Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) z roku 1941 znamenala červená barva krev prolitou v boji za svobodu a černá zemi, za kterou byla tato krev prolita, nebo též symbol práce a vytrvalosti ukrajinského národa. Jedná se o vlajku osvobozeneckého boje ukrajinského národa, opředenou hrdinstvím, oslavovanou v písních a básních, která se stala Vlajkou Národní Důstojnosti.
Ukrajinská červeno-černá bojová vlajka, která se po roce 2014/2022 stala „bojovou“ zástavou Ukrajiny a její použití je širší než kdy dříve, je poslední dobou předmětem diskuzí a různých dohadů. V následujícím textu se podíváme na vývoj tohoto ukrajinského symbolu, který se potýká s historickými stigmaty a mýty.
Černá a červená barevná kombinace má ale v ukrajinské kultuře řádově delší tradici, která začíná již na Rusi, kdy tyto dvě barvy byly používány čistě jako dekorativních prvek, typicky na svátečním oblečení na nám již dobře známých vyšívaných košilích takzvaných „vyšyvankách“. Za první světové války se pod vlivem jednotek Sičových střelců, které byly založeny roku 1914 jako zvláštní jednotky v rámci rakousko-uherské armády, se objevuje červeno-černá kombinace znovu. O jejím použití svědčí i následující citace ze satirické poémy Skoropad ukrajinského autora Romana Kupčynského:
…Je mezi nimi jezdec
jede vpřed
v rukách svírá vlajku, proboha!
červená a černá je, drží ji ostroha.
Jsou to snad rytíři, Sičoví střelci
Hleďte, a já pohleděl
jistě jsi práv kníže, sveden nejsi
červení od hlavy k patě
a já poznám i zdaleka
ten jezdec tam, je náš Leleka.
„Ostroha, kníže, rytíři !“
V druhé části poémy je pak přiřčen barvám následující význam:
Vzal do ruky levé štít
železem vykládané okraje
Střeleckými mistry kutý
tvarem jako srdce připomínaje
barvami zákona zabarvený
Červená, radost, nezkalený duch,
odvaha a schopnost oběť vnést !
černá je neměnnost, rozum, úcta
a slovo silné jako pěst…
Na počátku 20. století byla červeno-černá vlajka používána v protestních hnutích nejenom v zemích Evropy, ale i v zemích Latinské Ameriky nebo v Africe. Ve 20. letech 20. století se tyto dvě barvy vykytují na západní, Polskem obsazené Ukrajině, a to v prostředí tamních ukrajinských skautů. Příčinou bylo to, že polské úřady v Haliči zakazovaly používat ukrajinskou národní vlajku v modro-žlutých barvách. Během této doby byly i dresy hráčů ze sportovního svazu Ukrajiny červeno-černé.
Jak uvedeno, červeno-černá vlajka je spjata s OUN, pouze formálně s Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) a ještě méně Ukrajinskou vojenskou organizací (UVO) ve 20. století. Ukrajinská vojenská organizace (UVO) byla založena roku 1920 členy Ukrajinské haličské armády. Původním cílem organizace bylo zabránit připojení západoukrajinských území k Polsku, zároveň se řada ukrajinských činitelů domnívala, jak dosáhnout požadovaných výsledků je skrze ozbrojený boj. Během 20. let fungovalo několik ukrajinských nacionalistických organizací a roku 1927 se uskutečnila první konference s cílem organizace sjednotit v jednu jedinou. Tak byla roku 1929 založena Organizace ukrajinských nacionalistů, přičemž z UVO byla vytvořena její vojenská složka. Na konferenci, kde byla OUN založena, byla také ustanoven její cíl: „ukrajinský nezávislý sjednocený stát na ukrajinských etnografických územích.“
Existují hlasy, že ideologie OUN byla podobná ideologii fašismu, resp. nacismu, nebo že přímo spadala do ideologické skupiny evropského fašismu. Problémem však bylo, a stále je, nepřímá a nejednoznačná rétorika samotných ukrajinských nacionalistů.
„Šlo o skrumáž postojů, které se mezi sebou přely, a na dosah nebyl žádný sudí, který by závazným způsobem rozhodl. Již z toho lze odvodit, že navzdory svému intenzivnímu snažení se OUN nikdy nestala armádou duší pod jednotným velením a s monolitní strategií, což byly prvořadé znaky všech fašistických stran. […] Nepřikláním se k odborníkům, kteří pracují s „fašistickou“ definicí OUN, a pokládám za přesnější psát o ní jako o zástupkyni integrálního nacionalismu,“ píše o ideologii Organizace ukrajinských nacionalistů historik a ukrajinista David Svoboda.
Ve 30. letech 20. století se začala více prosazovat druhá generace ukrajinských aktivistů, kteří nezažili boje první světové války, příp. bojů za ukrajinskou nezávislost, zato jí nechyběl revoluční zápal a smysl pro nejkrajnější metody boje. Součástí tohoto radikálnějšího proudu byl Stepan Bandera, který vstoupil do OUN hned po jejím založení roku 1929. Rozpor mezi „mladým“ a „starým“ křídlem organizace se stále více prohluboval; na jedné straně byla radikální skupina okolo Bandery, na straně druhé „stará garda“ prosazující do vedení plukovníka Andrije Melnyka jako vůdce OUN. Na římském kongresu OUN v srpnu 1939 byla instalace Melnyka na nejvyšší místo aktem jednoznačné volby; radikální křídlo bylo následkem úspěšných zátahů polských bezpečnostních složek již řadu let mimo hru a nemohlo se na kongresu ještě prosadit.
Změnilo to až vypuknutí druhé světové války a zmizení Polska z mapy Evropy. Roku 1940 zpochybnil Stepan Bandera legitimitu Melnykova vůdcovství a nakonec stanul v čele konkurenční Revoluční organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-r, známější pod zkratkou „banderovské“ OUN-b). Obě dvě frakce proti sobě vedly boj a navzájem se obviňovaly ze zrady. Na kongresu OUN-b zjara roku 1941 tak byl ustanoven Stepan Bandera jako hlavní vůdce OUN.
Po rozdělení Organizace ukrajinských nacionalistů na dvě frakce, se frakce S. Bandery OUN-b chtěla odlišit od frakce A. Melnyka a přijala na zasedání roku 1941 novou vlajku organizace, červeno-černou. Žlutá a modrá byly stále národní barvy Ukrajiny, ale červená s černou zobrazovaly revoluční boj. Symbolem obou křídel OUN byly i různé varianty známého zvolání „Sláva Ukrajině!“ a odpověď „Hrdinům sláva!“
Je třeba korigovat tvrzení, podle nějž za druhé světové války používala červeno-černé vlajky i Ukrajinská povstalecká armáda, která měřila síly s okupačními silami nacistického Německa, sovětskými partyzány a kárnými orgány a také s polským odbojem. Ve skutečnosti bylo vzhledem k abnormálním podmínkám podzemní existence zhola nemožné ustavit symboliku, která by se těšila rozšířené srozumitelnosti a přijetí. Z pamětníků boje UPA si jich po půlstoletí jen velmi málo vybavovalo, že by se ve válečných letech jako „upisté“ setkávali s praporem, který je dnes vydáván za bezmála typický atribut „banderovské“ UPA.
Po válce se pod sovětskou kontrolou ocitla Ukrajina v celém současném výměru a jako taková se stala jednou ze sovětských republik. Tzv. ukrajinský buržoazní nacionalismus byl režimními orgány Sovětského svazu neúprosně potlačován. Červeno-černá vlajka se v této době používala jako symbol odporu a anti-sovětského smýšlení pouze v ukrajinské diaspoře ve svobodném světě, zatímco na domácí půdě sovětskou represivní mašinerii dráždila jako dostatečně „kacířská“ modro-žlutá symbolika pozdější vlajky samostatné Ukrajiny.
Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se červeno-černá vlajka stala symbolem nacionalistických sil, jako bylo Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská lidová sebeobrana (UNA-UNSO), založená roku 1990. Vlajka byla používána během demonstrací a politických akcí, často jako výraz odporu proti Rusku a na podporu národní identity.
V letech 2000–2013 vlajku využívaly především nacionalistické strany, jako byl Kongres ukrajinských nacionalistů. Objevovala se na pochodech, pietních akcích i během volebních kampaní a byla vnímána jako znak patriotismu a obrany národní suverenity. Během Revoluce důstojnosti (2013–2014) se červeno-černá vlajka opět stala symbolem boje za spravedlnost, nezávislost a lidskou důstojnost. Demonstranti ji nesli po boku modro-žlutých státních vlajek na znamení pokračování v boji předchozích generací za svobodu. Lze říci, že její skutečný zrod jako sjednocujícího symbolu připadá až na tuto druhou dekádu 21. století.
Po začátku války v Donbasu se stala symbolem mnoha dobrovolnických praporů, jako jsou „Pravý sektor“, „Donbas“, „Ajdar“, „Azov“ a dalších. Byla uctívána jako bojová zástava, která zdůrazňovala spojení současného odporu s historickým bojem UPA.
V roce 2019 byla ukrajinským parlamentem projednána iniciativa oficiálně uznat červeno-černou vlajku za Vlajku Národní Důstojnosti. Cílem tohoto návrhu zákona je oficiálně stanovit její status jako symbolu národně-osvobozeneckého boje. Úkolem je definovat její popis a pravidla používání. Podle návrhu zákona se Vlajka Národní Důstojnosti skládá ze dvou stejně širokých vodorovných pruhů: horní – tmavě červený, dolní – černý. Návrh předpokládá, že tato vlajka bude vyvěšena na budovách státních orgánů – jak centrálních, tak místních většinou na státní svátky.
Navzdory kontroverzím, které vlajka vyvolává kvůli začasté mylně chápaným historickým souvislostem s UPA a OUN, je mnohými Ukrajinci vnímána jako symbol boje za svobodu a důstojnost.
V roce 2022, po zahájení rozsáhlé ruské invaze, se červeno-černá vlajka opět objevila v první linii, v týlu i při občanských akcích odporu. Vlála na pozicích, v zákopech, na vojenské technice. Často ji bylo možné spatřit i při pohřbech padlých vojáků – jako projev nejvyšší úcty a uznání.
Autoři: Langerová Julie, O’Keefe Jake, Salna Julia, David Svoboda, Team 4 Ukraine
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
