Článek
Americký rapper Rick Ross (svým jménem William Leonard Roberts) se proslavil svým ikonickým vzhledem. Tělnatá postava, mohutný plnovous a černé sluneční brýle. Jako druhá položka, které je pro něj naprosto typická, je jeho téma „rags to riches“, o kterém zpívá snad v každé ze svých písní. Tento termín se v češtině volně překládá jako „od trhana k bohatství“. Vyznačuje se tematizováním života v chudobě a následného zbohatnutí.
Rick Ross si svým dílem získal velkou oblibu jak u amerických posluchačů, tak i v zahraničí. Během svého evropského turné, které bylo ohlášeno jen týden před uskutečněním, navštívil i Prahu.
Osobně jsem na oznámení jeho koncertu narazil úplně náhodou při scrollování Instagramem. Šlo asi o velmi dobře cílenou reklamu, protože jsem ani nepřemýšlel a okamžitě klikl na obrázek rappera, který mě odkázal na stránky přeprodejce lístků. Zde jsem viděl, že nabízený lístek za cenu vcelku lidovou, byl ve třetí vlně. Nevěděl jsem, zdali je to pozdě nebo brzy, ale usoudil jsem, že nemá cenu otálet a jedním kliknutím jsem byl odkázán na platební bránu. Až po samotném zaplacení jsem si uvědomil, že mohlo jít o podvod. V zděšení jsem si dohledával informace, zdali koncert opravdu proběhne a uklidnění jsem našel až na oficiální stránce Ricka Rosse, kde byl line-up s daty.
Vcelku mě zarazilo, že jsou v období Velikonoc. Jak jsem dobře věděl, Rick Ross je praktikující křesťan a pro křesťany jsou Velikonoce nejdůležitějším svátkem v roce. Možná se ale panu Rossovi zajedly, a tak si udělal výlet na Starý kontinent.
Bylo tomu i tak. Koncert ovšem nezačal v avizovaných 22:00, ale až ve 00:30. O této informaci jsem se naštěstí dozvěděl s předstihem, takže jsem do klubu dorazil až o půl dvanácté. Hned u vchodu jsem nasál náladu zklamání. Většina zúčastněných si informaci o pozdějším příchodu rappera nezjistila, a tak v klubu bloumala už od deseti hodin. Skoro všichni posedávali u baru, zatímco pár věrných stálo u pódia, kde DJ a předskokan v jedné osobě hrál ukolebávající šlágry, které přidávaly na utlumené atmosféře. Klub byl poloprázdný. O tom referovalo druhý den i několik lidí. Nezlobili se ovšem na tým Ricka Rosse, ale na místní fanoušky hip-hopu. Argumentovali tím, že kdyby šlo i místní české rappery, klub by praskal ve švech, ale když přijede legenda hip-hopu, lidé nemají zájem.
Co mohlo působit jako negativum, bylo pro mě výhodou. Obsadil jsem místo hned u pódia a vyčkával na příchod hvězdy. Ten přišel o půl hodiny dřív, což si velmi cením, neboť dochvilnost je výsada nejen králů. Zapálil si joint, ochutnal šampaňské, které hostesky mezitím vychladily a hlavou kýval do rytmu hudby, která se mezitím rozjela o 110 %. Společně s ní i crowd. Lidé křičeli nadšením, jásali a Rick Ross si toho byl vědom. Začal zpívat svým známým hlubokým hlasem a předvedl učebnicovou hip-hopovou show, které bych dal hodnocení 10/10. Dokonce jeho kumpáni, kteří byli na pódiu všudypřítomní, rozdávali drinky se šampaňským do publika a někdy i celé láhve, které svou cenou značně převyšovaly hodnotu zakoupeného lístku na koncert.
Spokojenost byla na místě, ovšem dokázal jsem pochopit i ony zklamané hlasy. Můj k nim ale nepatřil, aneb jak by řekl Rick Ross: Rozay!
