Článek
Cesta k televiznímu vysílání u nás
První pokusy s televizním vysíláním u nás byly činěny už v době první republiky, etablovalo se ale až v letech padesátých. Od roku 1948 se sem tam objevilo jednorázové vysílání, to pravidelné bylo ale spuštěno až v roce 1953. Rozhodnutí o tom padlo o rok dříve, kdy o něm rozhodla vláda. Vedena byla především snahou pojistit si další informační kanál, skrze nějž mohla být šířena státní propaganda. Nová Československá televize byla zpočátku organizačně začleněna do struktury Československého rozhlasu.
První zkušební vysílání proběhlo 1. května 1953 z Měšťanské besedy. Stačila k tomu jedna místnost, jeden stůl a dvě kamery. Diváci mohli nejen vidět, ale i slyšet Českou filharmonii, jak hraje skladbu „Buduj vlast – posílíš mír“ a poté řadu vzletných projevů. Když ale mluvíme o divácích: těch mnoho nebylo. V květnu 1953 bylo v Československu několik desítek, možná nižších stovek přijímačů a státní podnik Tesla ani neměl zavedenou sériovou výrobu, tu spustil až v červenci. Na druhou stranu, vysílání bylo stále zkušební a do pravidelného režimu přešlo až v únoru 1954.
Rozjezd televize u nás ale probíhal poměrně pomalu. Důvody byly v zásadě dva. Jednak byly přijímače velmi drahé, Tesla prodávala svoji televizi za 4000 korun, což byly čtyři průměrné platy. A navíc, na co v té televizi koukat? V prvních letech se vysílalo jen v některých dnech a obsah zase tak lákavý nebyl.
Po zlevnění televizí na polovinu se situace trochu zlepšila a v roce 1955 potom přišel významný zlom: poprvé byl vysílán přímý přenos hokejového utkání, konkrétně zápas mezi výběrem Prahy a švédským Leksandem. Ukázalo se, že to byl geniální nápad. Sport totiž donutil k úvahám o koupi televize řádově mnohem větší počet lidí. Mimochodem, situace jako by se opakovala i dnes. Předplácené služby totiž také masivně lákají na své sportovní kanály a mnoho lidí si je pořizuje především kvůli nim. Ale zpátky do minulosti. Ukázalo se, že sport prostě táhne.
Sportovní vteřiny
Dne 11. března 1956 sena obrazovkách poprvé objevil pořad Sportovní vteřiny. Jeho ideovým otcem byl tehdejší šéfredaktor sportovního oddělení Miroslav Hladký a pořad přinášel záběry ze sportovních klání aktuálního dne. Pořad si okamžitě získal popularitu, nepochybně i díky osobnosti prvního moderátora, Víta Holubce. Ten byl průkopníkem českého sportovního komentování, především toho fotbalového. Mimochodem, legendární hláška „Sportu zdar a fotbalu zvlášť!“ pochází podle všeho právě od něj.
Poměrně brzy došlo k přejmenování pořadu na Branky, body, vteřiny (BBV) a i když se v letech 1980 – 1993 používal název Branky, Body, Sekundy, dnes už zase máme v názvu vteřiny. Díky nepřetržitému vysílání od roku 1956 je to nejstarší dosud vysílaný pořad u nás. V průběhu let se při jeho moderování vystřídala celá plejáda legendárních jmen, nezřídka i špičkových komentátorů. Od zmíněného Víta Holubce přes Karola Poláka až po Roberta Zárubu. První ženou, která BBV moderovala, byla od roku 1996 Ivana Chvátalová (Bednaříková).
A jak to bylo s těmi hodinovými Brankami? Tuhle zajímavost jsme si nechali nakonec. V počátcích své existence se pořad vysílal jednou týdně, konkrétně v neděli. A protože šlo o poslední pořad před koncem vysílání, autoři měli v zásadě volnou ruku v tom, kdy vysílání „utnou“. Někdy bylo materiálu opravdu hodně a Branky, body, vteřiny trvaly přes 45 minut. Ve své době to muselo být pro sportovní fanoušky opravdu něco…
