Hlavní obsah
Věda a historie

Inkvizice v českých zemích aneb zapomeňte na Bobliga a ptejte se na Karla IV.

Foto: Public domain, via Wikimedia Commons

Umělecká představa inkvizice. U nás to s ní bylo ale trochu jinak, než si většinou myslíme.

Když se řekne inkvizice, vybaví se většině lidí filmový obraz Bobliga z Edelstadtu. Tento obraz je však historickou zkratkou, která míchá „jablka a hrušky“. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak.

Článek

České země a jejich historický paradox

České země jsou učebnicovým příkladem toho, jak hluboce se může historická paměť rozcházet s realitou. Naše obecné povědomí se totiž v řadě věcí mýlí. Na jednu stranu máme tendenci vnímat vrcholný středověk, a především pak dobu Karla IV., jako idylické období. Inkvizici si s Karlem IV. v podstatě nespojujeme. Na druhé straně pak za vrcholný projev církevní inkvizice považujeme novověké čarodějnické procesy na Jesenicku, proslavené románem a filmem Kladivo na čarodějnice. Ve skutečnosti to však bylo jinak, resp. bylo to přesně naopak.

Co byla inkvizice?

Církevní inkvizice nevznikla jako nějaký nekontrolovatelný nástroj sadistického teroru, nýbrž ve 13. století za papeže Řehoře IX. jako pokus o právní standardizaci boje proti masovým heretickým hnutím, jako byli kataři či valdenští.

Do té doby se totiž podezření z kacířství řešilo živelným lynčem nebo prostřednictvím iracionálních božích soudů typu zkoušky rozžhaveným železem. Papežská inkvizice naproti tomu zavedla inkviziční proces (z latinského inquisitio, tedy vyšetřování). Zdá se to z dnešního pohledu divné, ale ve skutečnosti šlo v kontextu doby o mohutný krok vpřed. Motivací byla racionalizace soudních postupů. Součástí procesů se stávaly výslechy svědků, písemné protokoly, teologický přezkum a přesně daná procesní pravidla. Neznamená to, že by snad šlo o vyšetřování podle dnešních standardů, ale to snad každý chápe.

Středověká církevní inkvizice byla v mnoha ohledech zdrženlivější než tehdejší světské soudy. Torturu, tedy mučení, převzala z římského práva až v polovině 13. století. Podřídila ji také přísným omezením. Mučení nesmělo být opakováno, nesmělo způsobit trvalé zmrzačení či smrt a doznání vynucené na skřipci musel obviněný později potvrdit dobrovolně mimo mučírnu. Cílem inkvizitora primárně nebyla poprava, nýbrž záchrana duše, což znamená přimět kacíře k odvolání bludů a návratu do lůna církve. Teprve zatvrzelí kacíři byli předáváni světské moci k vykonání popravy. Podstatné je, že až populární kultura spojila středověkou papežskou inkvizici, politicky motivovanou královskou inkvizici ve Španělsku a raně novověké hony na čarodějnice do jednoho jediného bloku, který ale v této podobě nikdy neexistoval.

Foto: Circle of Theodoric of Prague, Public domain, via Wikimedia Commons

Za vlády Karla IV. u nás byla církevní inkvizice vůbec nejaktivnější.

Inkvizice za Karla IV.

Představa, že v Čechách církevní inkvizice téměř nepůsobila, souvisí s naší idealizací vrcholného středověku. První papežští inkvizitoři přišli do českých zemí již roku 1257 na žádost Přemysla Otakara II. Stálý inkviziční tribunál zde pak byl ustaven roku 1318 a absolutního vrcholu své činnosti dosáhl právě v době Karla IV.

Jednou z hlavních postav byl dominikánský inkvizitor Havel z Jindřichova Hradce (někdy též Havel z Kosořic). Jeho hlavním terčem nebyli ani tak čeští předchůdci husitství, jako spíš komunity tzv. valdenských, kteří do jižních a východních Čech přišli v rámci kolonizace či uprchli před pronásledováním z Bavorska a Rakouska. Podle dochovaných zlomků protokolů a odhadů historiků prošlo v letech 1335 až 1355 jeho výslechy přes čtyři tisíce podezřelých a přibližně dvě stě osob skončilo v této době na hranici.

Karel IV. vše právně zastřešoval. Jako vášnivý sběratel ostatků svatých a císař vnímající sám sebe jako ochránce křesťanského řádu pokládal kacířství za nejtěžší zločin. V návrhu zemského zákoníku Maiestas Carolina i ve své říšské legislativě proto zakotvil přísné tresty proti heretikům, včetně trestu smrti. Husitská revoluce ale na počátku 15. století činnost papežské inkvizice v Čechách na dlouhá staletí paralyzovala.

Boblig aneb velký historický omyl

U široké veřejnosti je stále zafixována představa, že za hrůzami ve Velkých Losinách a Šumperku v letech 1678–1696 stála církevní inkvizice. Z historického hlediska jde o zásadní omyl. Na Jesenicku totiž v 17. století církevní inkvizice v žádném případě neúřadovala. Žádný papežský ani biskupský inkviziční tribunál zde čarodějnice nevyhledával ani nesoudil. Procesy probíhaly výhradně před světskými soudy. Klíčová postava celé tragédie, Jindřich František Boblig z Edelstadtu, nebyl kněz, mnich ani teolog. Byl to světský právník.

Ironií dějin je role katolických duchovních. Proti Bobligově zvůli se nejhlasitěji postavili šumperský děkan Kryštof Alois Lautner a sobotínský farář Tomáš König. A aby toho nebylo málo, nejvíce obětí si hony na čarodějnice vyžádaly v oblastech, kde církevní inkvizice vůbec nepůsobila nebo byla velmi slabá, tedy v německých knížectvích, ve Švýcarsku, ve Skotsku či v českých zemích, a to jak na katolických, tak na protestantských územích.

Co říct závěrem? Nejde o idealizaci církevní inkvizice, jde o to chápat všechny souvislosti a pokusit se vnímání historie zase o něco více narovnat. Populární kultura dokáže být velmi zábavná, s historií ale občas zachází poněkud nepřesně.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz