Článek
Kdo byl Karel Kramář
Karel Kramář se narodil se narodil v roce 1860 v obci Vysoké nad Jizerou do rodiny zedníka, který se však v průběhu let vypracoval na významného stavitele. Karel Kramář měl čtyři sourozence, jako jediný ale přežil dětství. To mimo jiné vedlo k tomu, že mu jeho rodiče věnovali výjimečnou pozornost a rozhodli se, že udělají vše proto, aby „z něj něco vyrostlo“.
Karel Kramář tak odjel na studia do Prahy. Mluvíme přitom o studiích gymnaziálních. Mladý Karel svoji šanci chytil opravdu pevně a měl pověst výborného studenta. Po absolvování gymnázia postupně studoval na univerzitách v Berlíně, ve Štrasburku i v Praze. V roce 1884 získal na Univerzitě Karlově doktorát z práv.
Tím ale se studiem neskončil. Postupně navštěvoval univerzity ve Vídni, v Paříži i v Londýně. Věnoval se tam národohospodářství i politickým vědám. Již v té době jasně směřoval k politické kariéře. Již v devadesátých letech 19. století se stýkal s lidmi jako byl Masaryk. Právě s ním a s předním profesorem ekonomie Josefem Kaizlem definoval politický směr známý jako realismus. V souvislosti s tím se podílel na založení České strany lidové – realistické, známé těž jako Česká strana pokroková.
Karel Kramář a jeho nástupce v úřadu premiéra, Vlastimil Tusar.
Politická kariéra
Společně s Masarykem Kramář kritizoval staročeskou pasivitu i planý historismus a prosazovali moderní, věcnou politiku opřenou o ekonomickou a kulturní sílu národa. V roce 1890 pak přešli realisté do mladočeské strany a Kramář se rychle vypracoval v její hlavní osobnost.Roku 1891 byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni a o tři roky později i poslancem českého zemského sněmu.
Zpočátku Kramář zastával koncepci austroslavismu. Věřil, že habsburskou monarchii lze federalizovat a postupně proměnit ve stát, v němž budou mít slovanské národy rozhodující slovo. Postupem času však tato jeho víra slábla. Zlom přinesla anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 a rostoucí germanizační tlak. Kramář se přeorientoval na tzv. novoslovanství, které mělo sblížit slovanské národy na kulturním a hospodářském základě, a své naděje začal stále více upínat k carskému Rusku. Tím se začal rozcházet s Masarykem, který v panslavismus rozhodně nevěřil.
Kramářův příklon k Rusku měl nejen politickou, ale také osobní rovinu. V roce 1900 se na Krymu oženil s Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou, dcerou bohatého moskevského textilního magnáta.
První světová válka
Vypuknutí první světové války v létě 1914 znamenalo definitivní konec Kramářových iluzí o budoucnosti Čechů v habsburské monarchii. Zatímco ale Masaryk odešel do exilu, aby pro samostatný stát získal západní mocnosti, Kramář zůstal v Praze a stal se vůdčí postavou domácího protirakouského odboje, známého jako Maffie.
Jeho tehdejší plány měly ovšem odlišnou podobu než Masarykova vize demokratické republiky. Kramář očekával drtivé vítězství ruských armád a vypracoval návrh ústavy všeslovanské říše pod vládou dynastie Romanovců, jejíž součástí mělo být i České království. Vídeňská policie jeho aktivity bedlivě sledovala a 21. května 1915 jej nechala zatknout.
Následoval proces před vojenským soudem ve Vídni, v němž byl Kramář souzen spolu s Aloisem Rašínem, Josefem Zamazalem a Vincencem Červinkou. V červnu 1916 padl verdikt: trest smrti za velezradu a vyzvědačství.
Rozsudek z Kramáře učinil v očích české veřejnosti budoucího mučedníka. To si ovšem uvědomoval i císař František Josef I., který váhal s potvrzením popravy. Jeho nástupce Karel I. pak v lednu 1917 nejprve změnil trest na patnáct let těžkého žaláře a později vyhlásil všeobecnou amnestii pro politické vězně. Když se Kramář vrátil z věznice do Prahy, vítaly ho davy jako skutečného národního vůdce.
V červenci 1918 se postavil do čela Národního výboru československého, tedy vrcholného orgánu domácí politiky. Na konci října 1918 odjel v čele delegace do Ženevy, kde se opět setkal s Edvardem Benešem a společně sjednotili postup domácího a zahraničního odboje. Avšak právě během jeho nepřítomnosti v Praze vyhlásili „muži 28. října“ samostatný Československý stát. Kramář s tímto krokem souhlasil a 14. listopadu 1918 jej Revoluční národní shromáždění zvolilo prvním předsedou vlády Československé republiky.
Karel Kramář ve své rodné obci, ve Vysokém nad Jizerou.
Spory s Benešem a Masarykem
Kramářovo premiérství netrvalo ani osm měsíců a představovalo zásadní střet dvou státních koncepcí. V lednu 1919 odjel Kramář do Paříže jako vedoucí československé delegace na poválečné mírové konferenci. Byl to ale Edvard Beneš, který měl díky svým konexím a podpoře prezidenta Masaryka skutečný vliv na průběh jednání.
Zatímco Beneš se soustředil na uznání historických hranic zakotvení nového státu v systému mezinárodních vztahů, pro Kramáře bylo opět tématem č. 1 Rusko. Bolševickou revoluci z roku 1917 považoval za civilizační katastrofu a prosazoval masivní vojenskou intervenci proti sovětskému režimu. Navrhoval dokonce, aby se do tažení na Moskvu zapojily i československé legie.
Masaryk s Benešem však tento plán kategoricky odmítli. Věděli, že vyčerpané západní velmoci do další velké války nepůjdou, a odmítali riskovat existenci mladé republiky kvůli záchraně starého Ruska. Kramář se v Paříži cítil stále více odsunutý na vedlejší kolej.
Když pak obecní volby v Československu ukázaly příklon lidí k sociálním demokratům a národním socialistům, Masaryk situace využil a přijal demisi Kramářovy vlády. Hned poté pak jmenoval novou vládu v čele s Vlastimilem Tusarem. Kramář se o svém pádu dozvěděl v Paříži a nikdy tento způsob odvolání nepřenesl přes srdce. Od té chvíle vnímal Masaryka a Beneše jako politické rivaly, kteří jej připravili o zasloužené místo v čele státu.
Kramář už potom žádné ministerské křeslo nikdy neobsadil. Zůstal poslancem a byl šéfredaktorem Národních listů. Šlo o noviny, jejichž prostřednictvím vedlo svoji politický boj proti Pražskému hradu.
Je ale třeba říct, že i když Kramář ostře vystupoval proti Masarykovu a později Benešovu vedení státu, nikdy nesklouzl k obdivu k totalitním režimům. Nacistické Německo i bolševický Sovětský svaz považoval za zločinecké tyranie.
V prosinci 1936 zemřela jeho celoživotní partnerka a opora Naděžda Nikolajevna. Karel Kramář ji přežil jen o pět měsíců a zemřel v Praze 26. května 1937 ve věku šestasedmdesáti let, pouhý rok a půl před mnichovskou katastrofou. Fakt, že se jí nedožil, lze z určitého úhlu pohledu považovat vlastně za štěstí.
Karel Kramář byl jednou z nejvýznamnějších osobností české politiky na konci 19. a v prvních dekádách 20. století.
