Článek
Václav Vejmluva a Žďár nad Sázavou
Když v roce 1705 převzal Václav Vejmluva vedení cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, nic nenasvědčovalo tomu, že se právě začala psát jedna z nejzářivějších kapitol celého regionu. Klášter byl poškozen po požárech, topil se v dluzích a jeho hospodářství nefungovalo. Vejmluva ale rozhodně nespoléhal pouze na modlitby. Byl to muž mimořádného intelektu a to, jakým způsobem ve svojí funkci překonal veškerá očekávání, je dodnes inspirující. Začněme ale od začátku.
Kdo byl Václav Vejmluva
Václav Vejmluva se narodil v roce 1670 v Brně do rodiny sládka v klášterním pivovaru na Starém Brně. Sám se později stal cisterciáckým mnichem v klášteře ve Žďáru nad Sázavou. A co víc, jak už jsme zmínili, v roce 1705 se stal opatem tohoto kláštera. V této funkci se mohly naplno rozvinout jeho mimořádné schopnosti. Dnes bychom asi řekli, že byl skvělým manažerem, to by ale nebylo kompletní. Kromě organizačních schopností byl také skutečný vizionář.
Opat Václav Vejmluva byl ve své době mimořádnou osobností.
Václav Vejmluva proti moru
V době, kdy se stal Vejmluva opatem, tedy na počátku 18. století představoval mor stále obrovskou hrozbu. Když mezi lety 1709 a 1715 zasáhla české země poslední velká morová vlna, většina soudobých autorit nahlížela na epidemii jako výhradně na boží trest, na nějž platí pouze pokání. Opat Vejmluva k hrozbě ale přistoupil s na svoji dobu překvapivě moderním a pragmatickým uvažováním. Uvědomoval si, že klíč se ukrývá v hygieně.
Opat Vejmluva zavedl na klášterním panství soubor opatření, která předběhla svou dobu. V první řadě zamezil volnému pohybu cizinců a obchodníků přes panství bez prověření jejich zdravotního stavu. Aby ale lidé kvůli vynucené izolací neumírali hladem, otevřel klášterní sýpky a zorganizoval systém distribuce obilí a dalších potravin pro chudé poddané. Tímto krokem zabránil hladomoru, který morové rány zpravidla doprovázel, a který dokázal být stejně tak ničivý jako vlastní epidemie.
Dále nechal na zelené louce za klášterem vybudovat nový morový hřbitov. Místo bylo přitom zvoleno dle objektivních parametrůjako bylo převažující proudění vzduchu nebo vzdálenost od lidských příbytků.
Díky těmto opatřením a rychlé reakci se žďárskému panství podařilo morovému pustošení v drtivé míře vyhnout, což v tehdejší době hraničilo se zázrakem. Ale stalo se ještě něco, co mělo naprosto zásadní dopad na region i národní kulturu.
Zázračné spojenectví: Vejmluva a Santini
Stavbou morového hřbitova pověřil opat Vejmluva mladého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Vznikl tak unikátní trojboký areál, který spojoval ryze praktickou funkci pohřebiště s vysokou duchovní estetikou a symbolikou.
Tou nejvýraznější stopou, kterou opat Vejmluva zanechal v našich dějinách, je právě dlouholetá spolupráce s geniálním architektem. Jejich vztah přesahoval běžný vztah objednavatele a architekta. Šlo o vzácné myšlenkové spříznění dvou výjimečných osobností. Výsledek všichni známe, společně vytvořili osobitý sloh, který známe jako barokní gotiku. Ta vzdávala hold středověkým kořenům cisterciáckého řádu, ale současně využívala nejmodernější barokní práci se světlem a prostorem.
Zásadním plodem jejich spolupráce je samozřejmě poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Dnes je památkou UNESCO a patří k nejznámějším v celé České republice. Celá jeho konstrukce je založená na symbolice čísla pět a fascinuje dodnes zájemce o architekturu, milovníky historie, tajemství i matematiky.
Závěrem
Opat Václav Vejmluva zemřel v roce 1738 a zanechal po sobě klášterní panství v nebývalém rozkvětu, hospodářsky stabilní, kulturně bohaté a sociálně rozkvétající. Hlavní lekcí pro dnešek je to, že jeho příběh ukazuje, jak opravdová velikost historické osobnosti nespočívá nutně v politické či vojenské moci. Mecenášství umění i otevřená mysl a ochota naslouchat dokázaly v 18. století to zachraňovat lidské životy před epidemickou hrozbou a zároveň povznášet lidského ducha.
Zdroje informací: https://vysocina-news.cz/98690-2/
