Článek
Jak se rodí sídliště
Legendární film Věry Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979 a Dietlův televizní seriál Dnes v jednom domě z roku 1980 představují fascinující porovnání dvou diametrálně odlišných způsobů, kterými bylo možné nahlížet na fenomén výstavby panelových sídlišť u nás. Bylo by snadné mávnout nad tím rukou s poznámkou, že Dietl byl propaganda a Chytilová zachycovala brutální realitu. Zajímavější ale je zamyslet se nad tímto rozporem trochu více.
Začněme ale stručným shrnutím filmu i seriálu, pokud by je snad někdo neznal. Panelstory fungovalo jako ostrá sociální kritika rozpadu hodnot a každodenní frustrace obyvatel nového sídliště. Lidé brodící se na Jižním městě bahnem, ztracený vesnický dědeček, nefunkční rodiny, lajdáctví řemeslníků, sobeckost, sebestřednost… Seriál Dnes v jednom domě naproti tomu vykresluje fiktivní sídliště Sojčí vrch jako nablýskaný, harmonický prostor plný vřelých sousedských vztahů a funkční infrastruktury. Teď zpátky k sídlištím jako takovým
Bezprostředně po druhé světové válce poválečném období a během padesátých let byla sídlištní výstavba chápána jako klíčový nástroj při budování nové společnosti. Nicméně v této době i sídliště vyrůstající v duchu socialistického realismu ještě nesla určitou estetickou kvalitu. Také byl kladen důraz na veřejný prostor, občanskou vybavenost a skutečného komunitního ducha.
Je třeba také říct, že tento přístup nebyl v této době vlastní jen východnímu bloku, na západě to bylo stejné. V této rané fázi se vlastně oficiální narativ s realitou ještě do jisté míry potkával. Přidělení světlého bytu s ústředním topením, teplou vodou a vlastním sociálním zařízením představovalo pro tisíce rodin v porovnání s předválečnou dobou reálný skok v kvalitě života.
Zásadní lom však nastal v průběhu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se pod tlakem potřeby chrlit tisíce bytových jednotek ročně přešlo k panelové výstavbě tak, jak si ji představujeme především. A právě v této době se začala ona propast mezi oficiálními proklamacemi a realitou značně prohlubovat.
Tenhle obrázek není z Jižního města v Praze ale z amerického Chicaga. Oproti zažité představě, panelová sídliště nebyla doménou východního bloku.
Dvě podoby jedné reality
Dietlův svět ukazoval zabydlené, čisté a harmonické prostředí. Když už se někde objevily nějaké technické či lidské nedostatky, šlo jen o drobná zakolísání, jež kolektiv pod vedením uvědomělých jedincůsnadno vyřešil. Tento zidealizovaný obraz měl přesvědčit společnost o tom, že masová panelová výstavba je oním vysněným naplněním socialistického životního stylu.
Jenomže skutečnost z přelomu 70. a 80. let zachycená ve filmu Panelstory byla diametrálně odlišná. Sídliště bez chodníků, chybějící školy, obchody i zdravotní střediska, realitou byl nedostatek materiálu, odfláknutá řemeslná práce, korupce řemeslníků a totální znásilnění původních urbanistických plánů.
S tím, jak postupovala 80. léta, se tento rozpor stával stále více zřejmým. Režim sice neustále opakoval fráze o úspěších socialistické výstavby, ale těmto oficiálním zprávám už nikdo nevěřil. Každodenní boj s nefungujícími výtahy, zatékajícími střechami a nedostatečným spojením do centra města se proměnil v dokonalý symbol systémového úpadku. Podle mnohých se právě sídlištní realita stala jednou z příčin definitivního pádu režimu v listopadu 1989. A právě proto se opravdu vyplatí podívat se na oba filmové kousky, dnes již s nadhledem doby, v níž většina sídlišť prošla zásadní proměnou, která konečně dokázala naplnit alespoň část jejich potenciálu. Dnes se z mnoha z nich stalo v zásadě vyhledávané a praktické bydlení. Trvalo to sice mnohem déle, než režim hlásal, ale základní myšlenka konceptu sídliště nakonec byla v mnoha případech naplněna, byť jistě jen částečně a došlo k tomu v diametrálně odlišném společenském a ekonomickém systému. Tento náš odstup nám umožní vychutnat si obě díla zajímavým způsobem.
Zdroje informací: https://21stoleti.cz/2017/05/20/panelstory-aneb-kde-se-vzala-sidliste/
Jaromír Čejka: Jižní Město, nakl. Surbanz, 2020
