Článek
Kočovní Cikáni
Být jiným znamenalo (a bohužel dodnes občas stále znamená) nutnost potýkat se s podezíravostí nebo rovnou s otevřeným nepřátelstvím většinového obyvatelstva. A co víc, tomu se někdy existence takové odlišné skupiny lidí zatraceně hodila. Na někoho bylo třeba svalit problémy, tak proč ne na ty „jiné“. Koneckonců, vyprávět by o tom mohli třeba Židé. Právě kočovní Cikáni na tom ale nebyli o moc lépe.
Nejlépe to demonstruje fóbie z cikánského žhářství, která se v Čechách a na Moravě probudila v 16. století. Již v roce 1541, při požáru Pražského hradu, byli právě Cikáni obviněni ze žhářství. A když v roce 1578 zachvátily plameny brněnský Špilberk, dopadlo to stejně.Ten rok bylo mimořádně suché léto, a proto bylo také více požárů než obvykle.
V Brně sice hořelo pravidelně, čemuž značně napomáhal fakt, že domy byly na sebe natlačeny a žádná ochrana či prevence neexistovaly. Jakýkoliv požár se potom velmi rychle šířil. To ale není vysvětlení, které by tehdejší obyvatelé chtěli slyšet. Ti potřebovali jednoduché vysvětlení, a hlavně konkrétního viníka. Někdy Židy, jindy Cikány.
Asi aby to bylo ještě zajímavější, tak se začala šířit informace, že Cikáni jsou najatí agenti ve službách Turků a požáry zakládají na jejich rozkaz. Úřady navíc měly i „důkaz“. V Prostějově jim to totiž potvrdili dva zajatí Cikáni, muž a žena. Co na tom, že to potvrdili na mučidlech…
Monstrproces
Na základě prostějovského „doznání“ se případem začal zabývat zemský soud v Olomouci. A ten se rozhodl, že případ pojme „ve velkém stylu“. Pochytáno a svezeno bylo do Olomouce na 150 kočovníků, dokonce šlo většinou o ženy a děti. A situace se opakovala. Mučení následovala přiznání.
Bylo vykonáno pět rozsudků smrti, které měly podobu mimořádně krutého lámání v kole. A byl to jen začátek. Poprav mělo být mnohem více. V tu chvíli ale zasáhl moravský zemský hejtman Hanuš Haugvic z Biskupic. Ten rychle pochopil, o co tady běží. Na svoji dobu byl zjevně osvícený a s tímto nespravedlivým procesem nechtěl mít nic společného.
Z titulu své funkce další popravy zarazil a obrátil se na císaře Rudolfa II. Ten jmenoval stavovskou komisi, aby případ prošetřila. Výsledek byl vcelku očekávatelný. Ukázalo se, že na mnoha místech, kde měli kočovní Cikáni založit požár, ve skutečnosti vůbec nehořelo. V Prostějově byl žhář sice dopaden, šlo ale o místního občana.
Čekáte, že případ skončil happy-endem a nespravedlivě obvinění byli propuštěni? I pokud pomineme fakt, že několik nevinných lidí už bylo popraveno, tak dobře neskončilo vůbec nic. Soud totiž uznal závěry komise, ale dospěl k názoru, že by se Cikáni mohli po propuštění za nespravedlnost mstít, a proto je raději nechá zavřené. Vskutku geniální…
Na konci roku 1578 potom soud rozhodl o tom, že kočovné Cikány vyhostí do Polska. Dokonce jim k tomu dali ozbrojenou eskortu. Byl ale konec roku, mrzlo a mnozí vyhoštění neměli ani boty. Omrzliny byly tím nejmenším problémem, několik lidé cestou dokonce umrzlo.
Dohra v 19. století
I přes výsledek procesu ale v 19. století použil stejnou rétoriku Christian d’Elvert, starosta Brna. Mluvil o jakési bandě kočovných Cikánů v tureckých službách, která měla být v roce 1579 pochytána a 600 lidé mělo být popraveno. Pro něco takového neexistuje jediný historický důkaz a šlo zjevně o překroucenou verzi událostí z roku 1578. I takové věci jsou bohužel součástí naší historie.
