Článek
Rusko přijímá odpovědnost, anebo ne?
Ještě předtím, než se zaměříme na problém, který je hlavní podstatou tohoto článku, zopakujme si, jak je to vlastně s tím ruským uznáním viny za srpen 1968. V souvislosti s politickými změnami, které proběhly v roce 1989 v celém tzv. východním bloku, se za invazi z roku 1968 velmi rychle omluvily Maďarsko, Polsko, NDR i Bulharsko. Záhy na to se přidal i Michail Gorbačov, který invazi označil za chybné rozhodnutí a vměšování se do vnitřních záležitostí jiné země.
V tomto duchu se vyjadřoval po rozpadu SSSR i prezident nástupnického Ruska Boris Jelcin. Ten označil srpen 1968 přímo za agresi a útok na svrchovaný stát. Vladimír Putin v roce 2006 „zařadil trochu zpátečku“, přesto ale v roce 2006 stále přiznával morální odpovědnost za rok 1968, nikoliv však odpovědnost právní. To je ale téměř 20 let a od té doby se leccos změnilo.
S tím, jak Vladimír Putin konsolidoval moc a stále častěji k tomu účelu začínal používat (a stále používá) vytváření narativu o slavné ruské historii plné ústrků ze strany okolního světa (které Rusko samozřejmě vždy slavně odrazilo), měnil se i postoj Ruska k invazi.
Nejprve šlo o televizní pořady tvářící se jako dokumenty. V roce 2015 byl v Rusku vysílán dokument „Varšavská smlouva: Odtajněné stránky“, který tvrdil, že šlo o reakci na akutní nebezpečí invaze NATO do Československa. Podle dokumentu u nás mělo být téměř 370 tisíc západních Němců připravených podílet se na útoku NATO, tajné sklady zbraní apod.
Absurdní dokument vyvolal pobouření české politické scény včetně prezidenta Zemana. Tento narativ už ale nezmizel a v ruském veřejném prostoru se od té doby objevuje neustále. Známým je například článek na webu televize Zvezda z roku 2017, který se stal předmětem další diplomatické roztržky mezi Českou republikou a Ruskem.
A jaký je stav nyní? O interpretaci ruské historie se dnes stará ideolog Vladimir Medinský, amatérský (a samozvaný) historik, který je jedním z nejbližších spolupracovníků Vladimira Putina. Pod jeho dohledem vznikly ruské učebnice dějepisu, kde se žáci dočtou, že „demokratické reformy vedly v Československu k interní krizi, kterou Západ schválně podporoval, aby tím oslabil moc Sovětského svazu“. Členové KSČ se proto podle Medinského obrátili na SSSR se žádostí o pomoc, která jim byla poskytnuta.
Sdílí tento narativ každý Rus?
Odpověď na tuto otázku zní: ani náhodou. Začněme tím, v roce 2018 byl v Rusku proveden průzkum, který ukázal, že 30 procent Rusů invazi schvaluje a 50 procent o ní nemá ani ponětí.
Nyní se ale dostáváme k pointě článku. Liberální a prozápadní Rusové žijící v Česku nebo jinde v Evropě (často doslova prchající před Putinovým režimem) nemají většinou nejmenší problém uznat protiprávnost a morální neospravedlnitelnost invaze v roce 1968. I oni se ale „začnou ošívat“ ve chvíli, kdy jim je řečeno, že tragédie srpna 1968 nespočívá pouze v protiprávnosti a násilnosti vojenské invaze.
Stejně podstatné je, že Sovětský svaz a jeho komunistický režim nemohly Československu přinést nic pozitivního, neboť naše země byla na mnohem vyšší kulturní, ekonomické a hospodářské úrovni než tehdejší Sovětský svaz. To neplatí pro všechny země, kam byl sovětský komunismus exportován. Typicky některé země v Asii byly na tak nízké úrovni, že jim příchod komunismu mohl do jisté míry pomoci ve zvýšení životní úrovně. Lidově řečeno, byly oblasti, kde Sověti naučili místní obyvatele jíst vidličkou a nožem. To ale nebyl ani náhodou československý případ.
Sovětská invaze a obecně příslušnost k východnímu bloku, jemuž vládl pevnou rukou Sovětský svaz, Československu nejen, že nic nedala, ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Hospodářství a kultura první republiky (jakkoliv si ji dnes zbytečně romantizujeme) byly samozřejmě poničeny druhou světovou válkou, příchod komunismu ale znemožnil na ni navázat. A ve chvíli, kdy se o to Československo začalo pokoušet, přišla okupace roku 1968. Vývoj Československa coby vyspělé západní země byl proto sovětským komunismem zastaven a v mnoha případech vrácen o roky dozadu.
A právě tento fakt, je problematický i pro většinu liberálních Rusů. Pro pochopení tragédie roku 1968 je však naprosto zásadní.
