Článek
Proč byl atentát atentátem
Kritika slova atentát pramení z toho, že má podle některých až příliš negativních konotací. Atentát je v jejich očích spojen třeba s vraždou amerického prezidenta Kennedyho, aktivisty Martina Luthera Kinga nebo třeba britského lorda Mountbattena. V těchto případech je negativní vnímání samozřejmé a logické, jenže atentáty jsou různé. Chce snad někdo brát třeba atentát na Adolfa Hitlera (bohužel nepovedený) negativně?
Pojďme na to ale ještě jinak. Dle definice je atentát násilný čin, jehož cílem je zabití jedné nebo více osob a sleduje přitom politické, ideologické, náboženské nebo ekonomické cíle. A přesně o to šlo. Likvidace Reinharda Heydricha sledovala politický cíl, nikoliv vojenský. Smrt jednoho německého důstojníka, byť tak vysoce postaveného, by z vojenského hlediska řešila jen málo. Pro československé válečné úsilí byl neporovnatelně důležitější politický dopad atentátu.
Nejjednodušší je nechat mluvit toho nejpovolanějšího, plukovníka Františka Moravce, jednoho z architektů celé akce. V době, kdy po únoru 1948 žil ve Spojených státech, se Moravec účastnil debaty s krajany. Z této debaty existuje audiozáznam a Moravec tam vzpomínal i na atentát:
„Britské ministerstvo války každý měsíc vydávalo oficiální listinu, ve které bylo pořadí okupovaných států podle toho, jak aktivně bojují proti Německu. V druhé polovině roku 1941 jsme se ocitli na zoufalém posledním místě za Dánskem a seděli jsme na něm řadu měsíců. To ovšem prezident Beneš nesl z politických důvodů velmi těžko a postupně se mu taková situace stávala nesnesitelnou. Často o tom mluvil a hledal se mnou způsob, jak takové zahanbující postavení řešit. Nějakou sabotážní akci, která by byla dostatečně zveřejněná, bylo těžko zorganizovat. Nakonec jsme tedy přišli na myšlenku politického atentátu.“
A tady je to černé na bílém, přímo z úst samotného tvůrce plukovníka Moravce. Nejen, že akci sám nazývá politickým atentátem, ale současně jasně vysvětluje jeho motivaci a hlavní cíl. U toho bychom mohli skončit. Je ale třeba si uvědomit, že celý spor o slovo atentát je spíše projevem širšího a hlubšího problému.
Další ikonická fotografie z osudného 27. května 1942.
Čím je pro nás druhá světová válka?
Stále častěji se stává, že druhou světovou válku vnímáme jako čistě vojenský střet dvou válčících stran. Svědčí o tom i pohled na police knihkupectví. Publikací, které popisují třeba vojenskou techniku nebo slavné bitvy, je nespočet. O poznání skromnější je ale výběr publikací, které se soustředí na to, co je z našeho pohledu o dost podstatnější. Proč se vlastně druhá světová válka vedla, jaká byla motivace jednotlivých válčících stran apod.
Další velmi důležitou a často opomíjenou věcí je to, jak lidé válku vlastně vnímali, jak ji chápali přímo v jejím průběhu. A tento nedostatek vede potom k podobným myšlenkách jako je ta o nevhodnosti slova atentát. Ke druhé světové válce často přistupujeme s vědomím toho, jak skončila. A co je ještě horší, máme za to, že jinak skončit vlastně nemohla. Jde třeba o to, že obnovení Československa v jeho předmnichovských hranicích (kromě Podkarpatské Ukrajiny samozřejmě, to je ale jiný příběh) bylo samozřejmostí. Tak tomu ale nebylo a exilová politická reprezentace musela řešit především tento problém, tedy obnovu Československa. A k tomuto politickému cíli přispěl politický atentát na Heydricha měrou vrchovatou. Proto je atentát atentátem, a proto je tak důležité, že jej Gabčík s Kubišem úspěšně provedli a tyrana při něm odstranili.
