Článek
Vznik Slovenského štátu
Okupaci zbytků Československa a vznik protektorátu vnímají Češi naprosto jednoznačně: jako zničení vlastní státnosti a nejtemnější den v dějinách národa. Přiznejme si ale, že na Slovensku to tak jednoznačné není. Do Čech vpochodovala německá vojska nad ránem 15. března 1939. Již o den dříve vyhlásil Sněm slovenské země v Bratislavě samostatnost. Předcházelo tomu jednání Jozefa Tisa s Adolfem Hitlerem.
Řada Slováků tehdy vnímala tento okamžik jako vznik moderní slovenské státnosti, tedy v naprostém protikladu k tomu, jak byla situace vnímána v Čechách. A jistě se na Slovensku i dnes najdou tací, kteří to stále vnímají stejně. I proto jsou slovenské debaty o existenci a podstatě Slovenského štátu tak vyhrocené a nejednoznačné.
Nás ale tentokrát zajímá něco jiného. Co znamenal zánik Československa pro Čechy, kteří v té době žili na Slovensku?
Vyhnání Čechů a jak to s ním bylo
V době první republiky zamířila na Slovensko řada Čechů. Jednalo se o kvalifikované pracovníky typu lékařů, učitelů, nebo vyšších státních úředníků, ale také třeba o vojáky. Někteří zde pouze pracovali, jiní se na Slovensku přímo usadili. Před březnem 1939 žilo na Slovensku asi 90 tisíc Čechů.
Lze říci, že Češi zastávali poměrně významnou část vedoucích pozic ve státní správě. Šlo o historický vývoj, neboť po vzniku Československa v roce 1918 chyběly Slovákům kvalifikované pracovní síly, které by nahradily Maďary. Protičeské nálady na tom ovšem stavěly a všude se mluvilo o slovenské emancipaci. A v této atmosféře došlo k „odsunu Čechů“.
Je tedy otázkou, do jaké míry jsou uvozovky na místě. Rovnou řekneme, že o žádnou přílišnou nadsázku nejde. Nejednalo se sice o definitivní plošný odsun všech Čechů, Slovensko ale musely opustit tisíce z nich. Z uvedených 90 tisíc to bylo asi 49 tisíc lidí. Slovenský štát neuděloval Čechům občanství, současně ale například odmítal pouštět slovenské manželky českých mužů do protektorátu. Rozbití smíšených manželství bylo cílem, nikoliv vedlejším produktem.
Další otázka, která se nabízí, se dotýká toho, zda šlo o odsun poklidný nebo násilný. Pravda je taková, že řada bytů a domů Čechů byla vyrabována, rodiny s malými dětmi nastupovaly do nákladních vagonů, zatímco na ně příslušníci Hlinkových gard mířili zbraněmi apod. K tomu všemu zněly říkanky jako „Čecha do mecha, mech do Dunaja“.
Na Slovensku mohli zůstat jen vybraní Češi, kteří byli nepostradatelní pro průmysl a hospodářství. Byli i tak sledovaní a v mnoha obchodech visely cedule „Čechy neobsluhujeme“, česky se mluvit nesmělo apod. Je ale zajímavé, že brzy se jejich situace stabilizovala. Šlo o to, že protektorát se stal součástí Říše a Češi tak měli formálně německé občanství. A perzekuce někoho s německým pasem, na to na Slovensku přece jen odvaha nebyla.
Situace se opět zhoršila v období kolem Slovenského národního povstání. Češi byli pro Slováky a Němce podezřelí a začala vlna perzekucí, při nichž mnozí Češi skončili třeba v koncentračních táborech.
Je třeba také říct, že po válce se řada Čechů na Slovensko vrátila a majetky jim byly vráceny. Současně ale také platí, že rozdíly ve vnímání období mezi lety 1939 – 1945 nikam nezmizely, poprvé se výrazně projevily při popravě Jozefa Tisa (pro Čechy samozřejmost a naprosto logická věc, pro Slováky nikoliv) a přetrvávají dodnes.
Zdroje informací: https://radiozurnal.rozhlas.cz/slovensko-1939-7781005/2
