Článek
Těhotenství by pro ženu mělo být radostné období krásného očekávání. Cesta k nové, obrovské roli v životě.
Ovšem taková je ideální představa. Co když žena tuto roli nechce? Co když byla znásilněna? Co když muž, jenž je otcem nenarozeného dítěte, je pro ni buď téměř neznámý, či o něm ví, že není dobrým člověkem? Co když by o miminko opravdu stála, ale hrozí, že bude postižené či bude žít sotva pár let, a nemocné?
Bohužel je spousta situací, kdy se žena může cítit bezradná, že buď si sama opravdu nepřeje být matkou, nebo je okolnostmi tlačena k ukončení těhotenství. Po světě se pohybuje ke smůle společnosti i spousta mužů, kteří nátlakem ženu k takovému kroku dotlačí, i když si sama něco takového nepřeje.
To jsme začali velmi ze široka, teď pojďme k hlavní otázce - je dobře, že je interrupce v současné podobě legální?
Pojďme teď morálně i lékařsky na všechna pro a proti
Pro:
1) Pokud je těhotenství pro ženu život ohrožující, či hrozí, že se nenarodí zdravé miminko (hororové příběhy z občas zdánlivě středověkého Polska jsou dostatečně odstrašující)
2) Pokud byla žena znásilněna, je traumatizována a tím pádem bohužel nemá pozitivní vztah k nenarozenému dítěti, které je z části své celé podstaty i násilníka
3) Pokud dítěti hrozí příchod do domácnosti, kde se o něj rodiče nebudou chtít dobře postarat, hrozí mu týrání z důvodu, že je nechtěné, či zanedbávání (tento bod uvádím s nelibostí, převažuje u mne názor, že je lepší mít horší start s možností pokračovat dobře, než nedostat šanci. Ale mnoho lidí tento argument používá)
Proti:
1) Nespravedlnost společnosti - tento pár by dal cokoliv za možnost mít dítě, tady matka ho může mít, ale zbavuje se ho
2) Miminko, rostoucí, přijímající potravu a pohybující se v matčiny děloze je živým tvorečkem, pouze nedokonalým člověkem, jeho vypuzením ho odsoudíme k smrti
3) Některé ženy v sobě mají tolika zodpovědnosti a soucitu, že chodí na umělé ukončení těhotenství častěji než do sámošky - než aby vhodnou antikoncepcí zamezili početí, raději připravují o život
Čtvrtý bod, velmi důležitý a opomíjený fakt ohledně tohoto tématu - otec dítěte nemá žádnou pravomoc rozhodnout o narození, či nenarození potomka.
Otec dítěte si ho může přát sebevíc, nesouhlasit s interrupcí, ale pokud se matka rozhodne na interrupci jít, otec nemůže nic udělat.
Jistěže z lékařského hlediska se jedná o těhotenství a následný porod ženy, žena toto vše musí vydržet a protrpět, nezřídka jsou tímto zážitkem traumatizovány a fyzicky poznamenány.
Možná z tohoto důvodu je sice zákonem dáno, že si rodiče stojí v právech na dítě oba stejně, ale vidíme, jaká je realita - v 90% případech rozchodu, rozvodu dostane dítě do péče matka. Ono to i biologicky dává smysl, jelikož dítě má od přírody nejtěsnější vztah s matkou, ji dokáže jako jedinou ihned od narození poznávat.
Jenže co otcové nenarozených dětí? Nemohou rozhodnout. Mohou si přát miminko - a nenarodí se.
Na druhou stranu si též mohou přát nebýt ještě rodiči, jenže pokud se matka rozhodne, stanou se jimi se všemi právy, ale i povinnostmi.
Můžeme určitě argumentovat, ať stojíme na které straně barikády chceme, že kdo má sex, musí zkrátka automaticky počítat s tím, že k otěhotnění může dojít - to ale nijak neumenšuje to, jak velká životní změna nás buď čeká, nebo jak těžké může být udělat rozhodnutí, že tuto změnu teď, nebo provždy odmítáme.
Za mne je velmi zajímavou otázkou, zda současné nastavení, jak je to s potraty u nás, je správné.
Já nemohu jinak, než říct, že nenarozené miminko je opravdu už miminko.
Považuji ovšem navzdory tomu přesvědčení za správné, že je u nás interrupce legální - jen se mi někdy nepozdává jak „snadné“ to je, a že muž nemá právo jakkoliv do této otázky zasáhnout. Řekněme, mohl by vyjádřit nesouhlas, byl zbaven povinností - ale i práv, samozřejmě.
Pokud by vyjádřil navzdory matce souhlas s narozením dítěte, ve futuristickém ideálu by se dítě mohlo dovinout, dorůst jinde - a otec by ho pak mohl přijmout a starat se o něj.
To jsou samozřejmě teď pouze takové bláznivé úvahy jedné Česnekové Bagety.
Ale řekněte, není to k zamyšlení?
