Batoh, stan a žádný mobil: Jak se cestovalo po Africe před 15 lety?

V Africe už jsem byla, v Maroku, ale to nemělo s černým kontinentem, jaký znám z dokumentů a filmů, téměř nic společného. Chtěla jsem vidět vyprahlé savany s pár zelenými stromy, stáda zvířat a udělat si vlastní obrázek o tom, jak vypadá život ve východní Africe.

V rozhodování odjet nám s přítelem pomohlo, že letenky byly zrovna v akci. Nabudila jsem se knihou Volání divočiny a snila o tom, že navštívím farmu Karen Blixen, ženy, která přes různé peripetie žila přes dvacet let na farmě kousek od Nairobi, kde pěstovala kávu. Svůj život popsala v knize Vzpomínky na Afriku, známou i jako film, kde Karen ztvárnila Meryl Streep.

Místo příletu a odletu jsme zvolili odlišné, abychom toho mohli více procestovat. Přestupovali jsme v Dubaji. Problémem levných letenek může být to, že na navazující let čekáte od půlnoci do deseti dopoledne. Klimatizace jela na maximum a my se na letišti střídali o spacák. On si ho totiž prozíravě vzal s sebou do příručního zavazadla. Mužská praktičnost je někdy k nezaplacení.

Podvodníci v akci

Přiletěli jsme do Dar-es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den jsme se hned přesouvali na ostrov Zanzibar. Z průvodce jsme věděli, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. Po vystoupení z taxíku se na nás v přístavu sesypalo asi deset mužů, kteří se předháněli v nabídkách lístků. Jeden z nich nás vzal do kanceláře a řekl, že loď odplouvá za půl hodiny, potvrdil, že je rychlá a stojí čtyřicet dolarů. Na můstek nás doprovodil, ale pak zmizel.

Když jsem ve frontě neviděla žádné turisty, začala jsem tušit podvod. A taky to tak bylo. Loď odplouvala za dvě hodiny a cesta trvala pět hodin. Navíc jsme přispěli dohromady třiceti dolary místnímu podvodníkovi, protože lístek na pomalou loď měl stát jen dvacet pět dolarů.

Relax na Zanzibaru

Na Zanzibaru jsme se ubytovali v hotelu ve staré části města zvané Stone Town. Je typická úzkými uličkami, které mi přišly všechny stejné. Můj orientační smysl je totiž na bodu mrazu. Lidé na ostrově byli velice příjemní, zdravili se s námi, zajímali se, odkud jsme a jak se nám v jejich zemi líbí. Typický byl pozdrav Jambo (ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně užít.

Na dva dny jsme si půjčili motorku a projeli severní a východní část ostrova. Jeli jsme palmovou džunglí a míjeli vesničky s mávajícími obyvateli. Sice nás pořádně bolely zadky, ale odměnou byly dlouhé pláže s bílým jemným pískem. Moře bylo azurové a teplé, ale nevýhodou jsou extrémní odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se několik stovek metrů od břehu, moc si nezaplavete.

Palačinky z trhu

Na pláži jsme narazili na dalšího „dobráka“. Nabízel nám tříchodové menu z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsme původní cenu usmlouvali o třetinu, jsme ho následovali. Minuli jsme několik restaurací na pláži a skončili v chýši, kde obědvali místní. Paní setřela ze stolu zbytky jídla, odehnala mouchy a dala nám porci rýže s fazolemi, misku omáčky s masem a mango. Místní se nijak nevraživě nedívali, i když tu turisty asi nevidí každý den. A my se výborně najedli.

Jinak jsme večeřeli pravidelně na místním trhu. Mým nejoblíbenějším jídlem byly placky, které vypadaly jako naše palačinky – chutnaly stejně, ale byly bez cukru. K tomu jsem si dávala horké mléko s cukrem nebo kořeněný čaj s mlékem a cukrem.

Co šlo, to jsem omývala balenou vodou. Vzhledem k úrovni tamního zdravotnictví jsem se snažila předejít všem rizikům, kdy bychom mohli skončit u doktora. Naštěstí během celého pobytu jsme neměli žádný zdravotní problém. Omývání se vyplatilo.

Kraťasy? Ani náhodou!

Více než 90 % obyvatel ostrova jsou muslimové, nehodí se tedy chodit tam v kraťasech nebo tílkách s výstřihem. Místní obyvatelé by vám nejspíš nic neřekli, ale myslím, že respekt k jiné kultuře by při cestování měl být na místě.

Lidé mají také radost za každé slovíčko, které se v jejich řeči, v tomto případě ve svahilštině, naučíte. Kupovala jsem sušenou rybu na trhu a anglicky se zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu. Svahilsky se začala zlobit. Domyslela jsem si, že říkala něco ve smyslu: „Když mi to neumíš říci svahilsky, tak sem nelez.“ Dostala jsem rybu a poděkovala svahilsky. Stařenka v tu chvíli roztáhla ústa do širokého úsměvu.

Střet s náklaďákem

Odpočinkový pobyt na Zanzibaru jsme bohužel zařadili na začátek našeho afrického pobytu, i když by se hodil spíše na jeho konec. Skončilo nám ubytování v hotelu a čekalo spaní ve stanu. Přesunuli jsme se na pevninu a autobusem absolvovali čtrnáctihodinový přesun z Dar-es-Salaamu v Tanzanii do Nairobi v Keni.

Po zkušenostech z Asie jsem si do autobusu vzala mikinu a bundu, protože jsem předpokládala, že budu mrznout pod klimatizací. V Africe tomu bylo naopak. Klimatizace v autobuse neexistovala a jediný, kdo otvíral okno a snažil se zachytit trochu chladnějšího vzduchu výš v kopcích, jsem byla já. Afričané byli nabaleni v bundách s kožichem, ti zmrzlejší měli čepice a ti nejzmrzlejší i rukavice.

Cesta autobusem pokračovala. Nacházeli jsme se asi dvě hodiny od keňských hranic, v absolutní pustině, všude kolem byla tma. Najednou náraz, nikdo nevěděl, co se stalo. Drželi jsme se sedaček před námi a čekali, co bude. Naštěstí jsme zůstali na silnici a nespadli z dvoumetrového srázu, který by nás čekal nebýt široké silnice a řidičovy pohotovosti. Po zastavení všichni vyběhli z autobusu zjišťovat, co se stalo. Vrazilo do nás nákladní auto a ujelo. Naštěstí jsme měli jen proraženou pneumatiku, kterou vyměnili za dvě hodiny. Mezitím přijela i policie s viníkem nehody a pokračovali jsme na policejní stanici. Asi po hodině sepisování výslechů několika svědků jsme pokračovali v jízdě do Keni.

Národní park Hell's Gate

Kromě autobusů jsme jezdili i v matatu, což je typický africký dopravní prostředek projíždějící městy a zastavující kdekoliv a komukoliv. Nevýhodou této dvanáctimístné dodávky je ovšem to, že se rozjede, až když se naplní do posledního místa. V Nairobi jsme čekali tři hodiny, než jsme mohli vyrazit a jízdu jsme měli zpestřenou neustálým pípáním tří stovek jednodenních kuřátek, která byla namačkána ve třech krabicích s otvory na klíně jedné spolucestující.

Naším dalším cílem byl národní park Hell's Gate v Keni. Důvodem našeho výběru byly skály, nejlevnější vstupné ve srovnání s ostatními parky a možnost jízdy na kole. Jelikož jsme zde plánovali zůstat pět dnů, museli jsme se na to vybavit a nakoupit jídlo a vodu.

Matatu nás vyhodilo na rozcestí dva kilometry od hlavní brány parku. S batohy na zádech, obtěžkáni igelitkami s jídlem a pitím jsme vypadali asi hodně zoufale, protože nám zastavili strážci, kteří měli do parku namířeno a svezli nás autem.

Neradovali jsme se ale dlouho, protože nám bylo řečeno, že kemp je nahoře na kopci, pět kilometrů od nás. Museli jsme nasednout na kola, igelitky pověsit na řídítka a odolávat váze batohu, která nás tlačila k zemi. Dohromady jsme vezli asi padesát kilo. Odměnou nám byl kemp s nádherným výhledem na širé pláně parku, kde jsme byli většinu času sami.

V parku žijí zebry, antilopy, divoká prasata, pštrosi a buvoli. Projeli jsme všechny trasy, které park nabízel. Mohli jsme zastavit kdekoliv, fotit cokoliv. Na rozdíl od lidí, kteří do parku přijeli s cestovní agenturou v autě a pozorovali a fotili zvířata pouze zpoza střechy džípu.

S hrochy u hlavy

Při výběru dalšího místa, které navštívíme, jsme ani netušili, jak okouzlující bude. Malé kráterní jezírko s jedním hrochem, pár plameňáky, zbloudilým buvolem a velkou žirafí rodinou, mi učarovalo.

Asi hodinu jsem fotila žirafy, které se pásly v srdci džungle. Nechaly mě, abych se přiblížila. Okouzlily mě ze všech zvířat nejvíce. Spali jsme tu ve stanu a jídlo měli vlastní, byla ale možnost zaplatit si chatku mezi stromy s výhledem na jezero a s vířivkou na terase. Večeře byly servírovány v restauraci pohupující se na jezeře. To je můj tip pro romantický pobyt.

Kemp u tohoto jezera byl nejhlučnější. Desítky zpívajících ptáků začalo své představení s rozedněním. Stejně jako nad ránem, ani v noci jsme toho moc nenaspali. Byli jsme totiž ve střehu kvůli hrochům, kteří na břeh pravidelně vylézali v sedm hodin večer a do vody se vraceli v pět ráno. Mezitím urazili pravidelné kolečko kolem kempu a spásli, co se dalo. Když chroupali trávu pár desítek centimetrů od našich hlav, modlila jsem se, aby na nás nedupli. Pro jistotu je každou noc hlídal strážce s baterkou, který fungoval i jako doprovod, když se někdo chtěl vzdálit ze stanu. Hroši jsou totiž hodně nebezpečná zvířata a je lepší držet se od nich dál.

Malí sloní sirotci

Měla jsem spacák do patnácti stupňů, a ne vždy mi v něm bylo teplo. Například v Nairobi, které se nachází v 1700 metrech nad mořem, bylo nad ránem kolem sedmi stupňů. Ale dalo se to vydržet. Sluníčko na nás nevykouklo ani jednou. Nechápu, jak tu mohla Karen Blixen pěstovat kávu, asi byla zvyklá z Dánska. Na její farmě jsme se byli podívat. Stojí v luxusní vilové čtvrti asi dvacet kilometrů od centra Nairobi. Jestliže žasnu nad některými vilami u nás, tam jsem žasla ještě víc.

V Nairobi se nachází také organizace Davida Sheldricka. Stará se o sloní mláďata, která přišla o matku. Důvodem jsou většinou pytláci, kteří slony zabíjejí kvůli klům. Vláda se tomu sice snaží zabránit zákazem vývozu slonoviny, i tak je ale na pytláky krátká. Dozvěděli jsme se například, že ošetřovatel musí být se slony 24 hodin denně, nesmějí pít kravské mléko, organizaci opouštějí ve třech letech a pak jsou posíláni do národních parků, kde jsou sledováni, dokud se jich neujme nějaká sloní rodina.

Pohledem po 15 letech

Když tyto řádky dnes čtu, ani se mi nechce věřit, do jakého rizika a nepohodlí jsme s takovou lehkostí šli. Žádné recenze, navigace, jen papírová mapa a spoléhání na vlastní intuici. Afrika se za tu dobu obrovsky proměnila. Tam, kde jsme tenkrát čekali na matatu nebo šlapali na kolech, je dnes lepší infrastruktura, pokrytí signálem i nejrůznější hotely. Ale ten pocit absolutní svobody, neznáma a syrového dobrodružství ve mně zanechal krásné vzpomínky na celý život.