Článek
Povídala jsem si s dívkou z naší výchovné skupiny a řeč přišla na divadlo. Zmínila jsem Národní divadlo a zjistila, že vlastně neví, co to je.
Ne proto, že by ji historie, kultura nebo umění nezajímaly. Jen nikdy nedostala příležitost se s nimi blíže setkat.
Pro většinu lidí je Praha, Národní divadlo nebo Pražský hrad samozřejmou součástí školních výletů, rodinných návštěv nebo prázdninových cest. Jenže ne všechny děti mají stejné možnosti.
Jedna věta, která všechno začala
Některé dívky, o které pečujeme, tráví prázdniny ve výchovném zařízení. Zatímco jejich vrstevníci odjíždějí k rodičům, prarodičům nebo na tábory, ony často nemají kam jet. A právě tehdy mě napadlo: co kdybychom jim ukázali Prahu?
Když jsem svůj nápad představila dvěma kolegyním, souhlasily bez váhání. Začaly jsme plánovat cestu, program i ubytování. Velkou pomocí nám byli kolegové z odloučeného pracoviště ve Žďáře nad Sázavou, kteří nám doporučili Penzion U sv. Kryštofa, který provozuje pražská Charita.
Zázemí, kde se člověk cítí vítaný
Od prvního okamžiku jsme věděli, že jsme nemohli vybrat lépe.
Nešlo jen o příjemné zázemí nebo výborné snídaně. Především jsme se setkali s lidmi, kteří se k našim děvčatům chovali s respektem, přirozeností a laskavostí. A to je něco, co děti s těžkými životními zkušenostmi poznají velmi rychle.
Pak už začalo naše pražské dobrodružství.
První den jsme vystoupali na Vyšehrad. Děvčata obdivovala výhledy na město a každou chvíli vytahovala telefony, aby si uchovala další vzpomínku.
Praha očima těch, které ji nikdy nepoznaly
Druhý den jsme zamířili na Pražský hrad. Dodnes si vybavuji chvíli, kdy během prohlídky nastalo nezvyklé ticho. Děvčata, která bývají plná energie a někdy jen obtížně udrží pozornost, tentokrát doslova hltala každé slovo průvodce.
Tehdy jsem si znovu uvědomila, jak snadné je děti podcenit.
Často slýcháme, co nezvládají, kde mají problémy nebo co se jim nepovedlo. Když ale dostanou příležitost objevovat něco nového v bezpečném prostředí a s lidmi, kterým důvěřují, dokážou překvapit svou zvídavostí, soustředěním i zájmem.
Narozeninové přání, které se nedalo odmítnout
Po návratu na penzion jsme byli všichni unavení a těšili se na odpočinek. Jenže za námi přišly tři dívky s prosbou, jestli bychom je nevzali na večerní procházku Prahou.
Jedna z nich měla narozeniny.
A všechny tři moc dobře věděly, jak své přání podat tak, aby se jen těžko odmítalo.
Nakonec jsme podlehly.
Jsem přesvědčená, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí celého výletu.
Večer, na který budeme ještě dlouho vzpomínat
Prošli jsme kolem nádherně osvětleného Národního divadla, přešli Karlův most, kde večerní atmosféru dotvářeli pouliční hudebníci, pokračovali na Malou Stranu a podél Vltavy se vraceli zpět.
Praha zářila tisíci světly.
Ještě víc ale zářily oči našich děvčat.
S kolegyní jsme se na sebe několikrát jen usmály. Měly jsme pocit, jako bychom se na chvíli samy vrátily do svých mladých let. Smích, společné povídání a radost z obyčejné procházky vytvořily okamžiky, na které se nezapomíná.
Třetí den jsme navštívili výstavu Přemyslovců v Národním muzeu. Některé dívky nás překvapily množstvím otázek i tím, jak pozorně poslouchaly výklad.
To nejdůležitější nás čekalo cestou domů
Jenže to nejdůležitější nás čekalo až cestou domů.
Jedna z dívek se nás nesměle zeptala, zda bychom se nemohli zastavit u její babičky, kterou několik let neviděla.
Znamenalo to jen krátkou zajížďku.
Když jsme pak sledovaly jejich objetí, bylo jasné, že právě tento okamžik se stal nejkrásnější částí celého výletu.
Radost v očích babičky i její vnučky se nedá popsat.
Dá se jen prožít.
Za tři dny jsme nachodili více než pětatřicet kilometrů. Poznali jsme významná místa našeho hlavního města, ale odvezli jsme si mnohem víc než fotografie.
Vzpomínky, které už nikdo nevezme
Jedna z dívek, která krátce před výletem dostala od štědrého dárce svůj první mobilní telefon, za mnou po návratu přišla a s úsměvem řekla:
„Paní, já nafotila přes pět set fotek.“
Možná je to jen obyčejná věta.
Pro mě je ale symbolem celého výletu.
Protože těch pět set fotografií nejsou jen obrázky. Jsou to vzpomínky, které jí už nikdo nevezme.
Samozřejmě jsme během výletu řešily i náročnější situace. Ty k naší práci patří stejně jako chvíle radosti. Důležité ale je, že děvčata dokázala zvládnout své emoce, společně jsme nacházely řešení a žádná z obtížných situací nepřehlušila to dobré, co jsme spolu zažily.
A právě tehdy jsem si znovu uvědomila, proč tuto práci dělám.
Přijdou dny plné slz, vzteku, bezmoci i pochybností. Budou chvíle, kdy si člověk klade otázku, jestli jeho práce skutečně něco mění.
Pro takové chvíle to stojí za to
A právě tehdy si vzpomenu na večerní Karlův most.
Na objetí babičky s vnučkou.
A na nadšené:
„Paní, já nafotila přes pět set fotek.“
Možná jsme během tří dnů ušly přes pětatřicet kilometrů a poznaly krásy Prahy. Mnohem důležitější ale je, že jsme společně ušly další kus cesty k důvěře, radosti a naději.
A právě proto má naše práce smysl.
Článek vznikl z iniciativy autorky Lenky Mokré, která si přála podělit se o svou zkušenost s veřejností
