Článek
Jednou z nich je žena, jejíž jméno zná celý svět. Slavná americká moderátorka Oprah Winfrey. Její štědrost překvapuje i Američany, kteří jsou na velká filantropická gesta zvyklí.
Začalo to kabáty. Obyčejnými kabáty
V 70. letech byla mladou novinářkou a pracovala na reportáži o chudé rodině: mamince se dvěma dětmi, která neměla ani na zimní oblečení. Po natočení materiálu mohla udělat, co by udělala většina — odjet domů.
Jenže ona neodjela.
Vzala celou rodinu do obchodního domu a z vlastní kapsy zaplatila všem teplé zimní bundy. „Stále si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem poprvé vystoupila ze svého zaběhnutého stereotypu pomáhat jen rodině a přátelům a udělala jsem něco opravdu důležitého pro úplně cizího člověka,“ popsala později Oprah ve své knize What I Know For Sure.
Tahle malá epizoda změnila její život. Rozjela se lavina dobra, kterou by si tehdy sama neuměla představit.
Dary, které českému čtenáři vyrazí dech
Nezačalo to domy nebo auty. Ještě dlouho dávala spíš malé dary jednotlivcům v nouzi: Zaplatila účty samoživitelce, pomohla studentovi dostudovat, pokryla nájem seniorovi, který byl na pokraji vystěhování.
Kruh se ale dále rozšiřoval. A už nešlo jen o jednotlivce či rodiny.
Začala financovat celé stipendijní programy. Podporovat komunitní centra. Vytvářet vzdělávací příležitosti tam, kde žádné nebyly.
A pak přišla její nejslavnější velká gesta: auta, domy, zájezdy, stipendia, milionové dary. V jednu chvíli věnovala během jediného dne stovkám lidí nové auto. Jindy investovala desítky milionů dolarů do vzdělávání dívek v Africe. Jindy poslala mimořádnou částku na pomoc obětem přírodních katastrof.
Její filantropie byla tak rozsáhlá, že se na ni obraceli lidé z celého světa. A to mělo ještě jeden, málo známý důsledek.
Filantropie jí pomohla pochopit, kým skutečně je
„Přistihla jsem se, jak píšu šek za šekem, a časem mě to nesmírně vyčerpávalo. Byla jsem tak zaneprázdněná snahou dávat všem,“ vzpomíná nejznámější americká moderátorka, jak ve snaze pomáhat začala ztrácet sama sebe.
Když mluví o tomhle období, říká, že ji tehdy lidé viděli jako někoho, kdo pomůže každému. Oběti domácího násilí stály před jejím studiem, dospívající děti utíkaly z domova v naději, že je zachrání, lidé jí volali v hluboké krizi. A ona se snažila pomoci za každou cenu.
Dávání, které kdysi přinášelo radost, se začalo měnit v tlak. Přirozená velkorysost se mísila s vyčerpáním.
A tehdy, ve čtyřiceti letech, se naučila říkat „ne“.
Pochopila, že skutečná štědrost se neměří tím, CO člověk dává druhým, ale MOTIVACÍ, s jakou dar dává. Někdy jsme k daru nuceni okolnostmi. Co si ostatní pomyslí, když darovat odmítnu? Jaký obraz si o mně vytvoří?
„Musela jsem si ujasnit, kdo jsem, dřív než jsem řekla ano či ne,“ vysvětluje Oprah. Uvědomila si, že nejde o množství lidí, kterým pomůže. Jde o autenticitu, která za pomocí stojí.
Dobro není otázka velikosti daru, ale jeho pravdivosti. A největší dary nejsou ty, které stojí nejvíce peněz, ale ty, které opravdu nesou kus nás samotných.
Co vy a dávání? Komu byste dnes mohli dát kousek sebe, ne proto, že musíte, ale proto, že chcete?
