Článek
Princip a důsledky zrození
Reprodukční schopnost organismů je základní podmínkou pro přežití každého druhu. Člověk má obvykle k rozmnožování různé motivace, nejčastěji je to touha předat dál část svých genů, předat někomu nabyté zkušenosti nebo majetky, stvořit s milovaným člověkem vlastní dítě, společnou kopii - stvrzení vzájemné lásky a dovršení smyslu života. A tohoto tvora vychovat, podporovat, ochraňovat a stát po jeho boku až do smrti - při které nám bude, v ideálním případě, oporou.
Zrození dětí má ale samozřejmě i stinné stránky. Uvržení dětí do chaosu a rizik každodenních událostí, které budou moci ovlivnit pravděpodobně jen minimálně. Neustálý boj o místo ve společnosti, na planetě i ve své vlastní hlavě. Boj, do něhož jsme všichni byli zapleteni bez toho, aby se nás kdokoliv zeptal.
A shora na to všechno shlíží nejpodstatnější zádrhel…
„Dítě moje. Mělo bys vědět, že ve skutečnosti je tohle jen krátký výlet, který má někde konec. Ať už dosáhneš čehokoliv, cokoliv vytvoříš, vybuduješ, navážeš vazbu k čemukoliv… jednou to prostě skončí. Nepřežije maminka, tatínek ani ty. Dítě moje, život nepřežije nikdo.“
Příliš cynické? Pesimistické? Zdánlivě, ale měli bychom se umět realitě podívat přímo do očí.
Antinatalismus jako životní filozofie
Lidé, kteří si všímají jisté absurdity i krutosti bytí tu byli logicky odjakživa. A z jejich nevyčerpatelných otázek se postupně vyprofiloval i jeden vyhraněný filozofický postoj, antinatalismus.
Ten vnímá okamžik narození jako negativní stav. Z principu konečnosti života i všech utrpení v něm. Vychází se zde z předpokladu, že všechny nešťastné životní události jsou emocionálně silnější a častější, než pozitivní zážitky a výhody z bytí.
A toto musíme podstoupit i přesto, že volbu žití za nás učinil někdo jiný.
Závěry antinatalismu na rozmnožování jsou tak jasné. Děti na svět nepřivádět. K dobru všech.
Jenže pak jsou tu reálné zkušenosti s rodičovstvím, jejichž sílu otcové a matky nedokáží dostatečně popsat bezdětným lidem. Pohled na vlastní děti a jejich pokroky. Pohled na to, jak objevují svět, jak se radují z maličkostí. Jak sebemenší úspěch vnímají jako obrovský pokrok. Ten nezapomenutelný pocit, když pro tyto naše kopie můžeme být alespoň na chvíli vzorem, můžeme jim dopřát tolik potřebnou oporu, něhu a pocit bezpečí. Vykouzlit úsměv, radost a nadšení. A rázem není nic jen tak černo-bílé.
Co s tím?
V souvislosti s potomky a lidským životem obecně se tedy nabízí několik základních otázek…
Proč se množit a zachovat lidskou existenci? K čemu je možnost ŽÍT? Co dávají lidé světu a svět jim? A má planeta a vesmír sloužit především člověku?
Pravda je taková, že nedokážeme odpovědět na tyto myšlenky tak, abychom dostatečně uspokojily existenciální otázky našich potomků a každý z nich je tak svým narozením odsouzen pokládat si nějaké podobné znovu. A znovu na ně nenalézat plnohodnotné odpovědi.
Pro nás, NAROZENÉ, tak zůstává jedinou možností najít si vlastní odůvodnění, proč tu jsme, čeho chceme dosáhnout a jak naplnit svůj život tak, aby byl alespoň zdánlivě obhajitelným, minimálně před námi samotnými. Zanechat tady něco z nás. Hmotnou památku, hodnotu obohacující společnost, nebo pozitivní vzpomínku pro naše nejbližší. A pokud se rozhodneme děti mít, dát jim co nejlepší důvod k radosti ze života a společně s ostatními lidmi jim tvořit co nejkvalitnější místo pro žití.
Ve skutečnosti totiž nepotřebují pravidelný přísun kopy drahých dárků a za každou cenu něco k zabavení. Nepotřebují ani naši přehnanou péči. Potřebují mít nás k dispozici v okamžiku, kdy o to stojí. Cítit naši lásku, přítomnost a pochopení.
Nebojme se být aktivní. Zkusme společnost a svět přetvářet v něco, kde chceme žít a ten zážitek sdílejme. Naslouchejme a dělme se o radosti i starosti bytí. A kdyby nic jiného, alespoň tohle pak může být základním kamenem pro tvorbu skládačky, kterou okázale nazýváme smyslem života. Pro nás i naše nástupce.
