125 mrtvých a osm let strachu. Lidožravý levhart se stal postrachem indických vesnic

V indických horách se po osm let odehrávalo něco, co dnes připomíná spíš hororový příběh. Obyvatelé vesnic se báli vycházet z domů, po setmění zamykali dveře a ani za nimi si nemohli být úplně jistí bezpečím. Krajem se totiž potuloval levhart, který si místo obvyklé kořisti vybíral lidi. Než se ho podařilo zastavit, připisovalo se mu 125 obětí.

Rudraprayag leží v dnešním indickém státě Uttarákhand, v oblasti, kde se stékají řeky Alaknanda a Mandakini. Je to hornatý kraj s prudkými svahy, hlubokými údolími a vesnicemi, které od sebe někdy dělí pořádný kus cesty. Dnes sem míří také turisté, ale především jde o významnou zastávku hinduistických poutníků. Ti tudy po staletí procházejí při cestě k posvátným místům vysoko v Himálaji.

Právě v této oblasti se v roce 1918 začaly objevovat zprávy o levhartovi, který napadá lidi. Zpočátku nejspíš nikdo netušil, jak dlouho budou útoky pokračovat. Setkání s divokými šelmami ostatně nebyla v tehdejší Indii ničím neznámým. Levharti žili v okolních lesích a občas se přiblížili k lidským sídlům, zejména pokud hledali snadno dostupnou potravu. Jenže tento levhart se choval jinak.

Nešlo o zvíře, které by náhodou napadlo člověka při nečekaném setkání. Začalo lidi cíleně vyhledávat a postupně se naučilo využívat jejich každodenní návyky. Vědělo, kde se pohybují, kudy chodí a kde může zaútočit. A co bylo ještě horší, postupem času se přestávalo spokojovat s kořistí, kterou zastihlo venku.

Útoky pokračovaly rok za rokem. Vesničané se pokoušeli šelmu zahnat, lovci ji pronásledovali, ale levhart stále unikal. Nakonec se z něj stal jeden z nejznámějších lidožravých levhartů v historii.

O tom, co přesně přimělo rudraprayagského levharta lovit člověka, se dodnes vedou úvahy. Nejznámější vysvětlení pochází od britského lovce a přírodovědce Jima Corbetta, který se případem později podrobně zabýval. Podle něj mohl mít na změnu levhartova chování vliv způsob, jakým se v oblasti nakládalo s těly zemřelých během epidemií.

V roce 1918 zasáhla Indii ničivá pandemie španělské chřipky. Zemřely miliony lidí a některé horské oblasti měly značné potíže s pohřbíváním mrtvých. Hinduistické pohřební zvyklosti přitom obvykle vyžadovaly kremaci, k níž bylo potřeba dřevo a také lidé schopní obřad provést. Jenže při velkém množství úmrtí to nebylo vždy možné.

Corbett se domníval, že některá těla končila v roklích nebo na místech přístupných mrchožroutům. Levharti se tak mohli dostat k lidským ostatkům a zvyknout si na lidské maso. Je to možné vysvětlení, nikoliv však prokázaná příčina. Ostatně první útoky jsou zaznamenávány už v roce 1918 a není jisté, zda s pandemií skutečně souvisely.

U velkých kočkovitých šelem se někdy lidožravost spojuje se zraněním, stářím nebo neschopností ulovit obvyklou kořist. Jenže rudraprayagský levhart podle pozdějšího Corbettova pozorování nevykazoval žádné zjevné vážné tělesné postižení, které by jeho chování jednoduše vysvětlovalo.

Ať už byl začátek jakýkoliv, jedno je jisté. Levhart zjistil, že člověk může být poměrně snadnou kořistí, a tohoto způsobu lovu se držel neobyčejně dlouho.

Zpočátku se levhart zaměřoval především na lidi, kteří se pohybovali venku po setmění. To samo o sobě znamenalo pro obyvatele horských vesnic obrovský problém. Život se totiž nedal jednoduše zastavit. Lidé museli obstarávat dobytek, chodit pro vodu, pracovat na polích a někdy cestovat mezi vzdálenými osadami. A když se někdo zdržel a vracel se až za tmy, riskoval život. Postupně však začaly přicházet zprávy o ještě děsivějších útocích.

Levhart pronikal do vesnic a odnášel lidi z míst, kde se cítili bezpečně. Podle Corbettových záznamů dokázal překonat i překážky, které měly obyvatele chránit. V některých případech se dostal přímo do domů nebo jejich přilehlých částí.

Domy bývaly postavené z kamene, někdy měly jen jednoduché dveře a lidé často žili v těsné blízkosti hospodářských zvířat. Nebylo výjimkou, že několik členů rodiny spalo pohromadě v jedné místnosti. Ani takové prostředí ovšem nezaručovalo ochranu.

Corbett ve své knize popisuje případy, kdy levhart napadl člověka v přítomnosti dalších lidí. Někdy oběť odtáhl pryč dřív, než ostatní vůbec pochopili, co se stalo. Útoky byly rychlé a často probíhaly v noci, kdy bylo téměř nemožné šelmu spatřit.

Vesničané proto začali po setmění uzavírat domy a vyhýbat se cestování. Některé stezky zůstávaly v noci úplně prázdné. Strach se šířil také mezi poutníky, kteří oblastí procházeli. A levhart mezitím mizel v horách. Někdy se dlouho neukázal, aby pak zaútočil v jiné vesnici, třeba několik kilometrů daleko.

Levharta se samozřejmě pokoušeli ulovit už dávno před Corbettovým příjezdem. Vydávali se za ním místní obyvatelé i zkušení lovci, zkoušeli na něj líčit pasti, připravovali otrávené návnady. Jenže nic pořádně nefungovalo. Levhart se někdy na čas vytratil, lidé už možná doufali, že se přesunul někam jinam, a pak přišla zpráva o dalším mrtvém.

V tamních horách měl navíc proti lovcům značnou výhodu. Levhart se dokáže protáhnout hustým porostem, vyšplhat na strom nebo zmizet mezi skalami, aniž by si ho člověk vůbec všiml. A tenhle konkrétní byl zřejmě mimořádně opatrný. Osm let se mu dařilo vyhýbat lidem, kteří po něm pátrali, přestože sám se do blízkosti vesnic vracel znovu a znovu.

Časem se o něm začaly vyprávět všelijaké věci. Někteří vesničané už ani nevěřili, že jde o obyčejného levharta. Mluvilo se o nadpřirozených schopnostech, objevovalo se dokonce podezření, že se v šelmu proměňuje člověk. Dnes to zní možná trochu neuvěřitelně. Jenže když vám někdo osm let zabíjí sousedy, lovci se vracejí s prázdnou a zvíře se pokaždé objeví zase někde jinde, člověka nejspíš napadne ledacos. Zvlášť když o tom, co se v noci odehrává za vesnicí, ví jen z vyprávění těch několika lidí, kteří měli štěstí a setkání s levhartem přežili.

Do roku 1926 se levhartovi připisovalo celkem 125 lidských obětí. Toto číslo se uvádí v historických záznamech a převzal je také Corbett. Přesné okolnosti všech úmrtí dnes ale nelze nezávisle ověřit. Přesto jde o mimořádně vysoký počet. Zvlášť když uvážíme, že útoky měla na svědomí jediná šelma.

S lovem nebezpečných šelem už měl Jim Corbett dost zkušeností. Narodil se v roce 1875 v Nainitalu, městě na úpatí Himálaje, a do okolních lesů chodil už jako kluk. Tehdy to tam samozřejmě vypadalo jinak než dnes. Tygrů i levhartů žilo v oblasti podstatně víc a setkat se s jejich stopami nebylo nic zvláštního. Corbett se v lese postupně naučil orientovat tak dobře, že podle stop dokázal odhadnout nejen to, jaké zvíře tudy prošlo, ale třeba i kam mělo namířeno. A tuhle znalost později mnohokrát využil.

Když se někde objevil lidožravý tygr nebo levhart, patřil Corbett k lidem, na které se místní obraceli s prosbou o pomoc. Několik takových šelem už zastřelil a měl pověst výborného stopaře. Ne vždycky se mu ale dařilo. Někdy strávil v lese celé dny a vracel se s prázdnou.

Zajímavé je, že přestože se proslavil právě střílením tygrů a levhartů, sám je obdivoval. Ostatně později se hodně zasazoval o jejich ochranu. Dobře věděl, že naprostá většina těchto šelem člověka lovit nechce. Pokud se z některé stal lidožrout, často za tím bývalo zranění, stáří nebo třeba poškozené zuby. Ulovit jelena je přece jen něco jiného než přepadnout neozbrojeného člověka. A právě na taková zvířata se Corbett zaměřoval. Ty ostatní neměl důvod střílet.

Do oblasti Rudraprayagu se vydal v roce 1926, tedy v době, kdy levhart zabíjel už přibližně osm let. Nebyl to jednoduchý úkol. Levhart se pohyboval na rozsáhlém území a jeho výskyt se nedal spolehlivě předvídat. Corbett proto musel věnovat značné úsilí zjišťování, kde šelma útočila, kudy procházela a na jakých místech by se mohla znovu objevit.

Hovořil s místními obyvateli, prohlížel stopy a hledal vhodná místa k čekání. Pokoušel se také využívat návnady. Jenže levhart jako by vždycky tušil, že na něj někdo čeká.

Corbett později popisoval, jak obtížné bylo tohoto konkrétního jedince přelstít. Šelma se vyhýbala podezřelým místům a často změnila své chování právě ve chvíli, kdy se zdálo, že už se ji podaří dostat na dostřel. Lov se tak protahoval. A každé další neúspěšné čekání znamenalo, že levhart zůstával na svobodě.

Rozhodující okamžik přišel na začátku května 1926. Corbett se tehdy pokoušel levharta přilákat pomocí kozy uvázané jako návnada. Vybral místo poblíž cesty, kterou šelma používala, a připravil se na noční čekání.

Takové číhání vyžadovalo obrovskou trpělivost. Levhart se mohl objevit během několika minut, ale také vůbec. Navíc nebylo jisté, odkud přijde. A pokud by lovce zaznamenal dříve, než ho Corbett spatří, mohl jednoduše zmizet. Tentokrát se však přiblížil.

V noci z 2. na 3. května 1926 Corbett leoparda zastřelil. Podle svého pozdějšího líčení využil při míření světlo elektrické svítilny. Po letech neúspěšných pokusů tak lov skončil jediným výstřelem.

Zpráva o smrti lidožrouta se rychle rozšířila mezi obyvateli okolních vesnic. Pro lidi, kteří dlouhé roky žili ve strachu, to znamenalo obrovskou úlevu. Corbett si mrtvého levharta prohlédl a zjistil, že nešlo o nijak mimořádně velké zvíře. Podle jeho popisu byl samec starší, ale neměl tak vážná poranění, jaká by člověk u lidožravé šelmy možná očekával. Tím se ostatně znovu otevřela otázka, proč vůbec začal napadat lidi. Jistou odpověď Corbett neměl.

O levhartovi z Rudraprayagu se toho dnes ví poměrně hodně hlavně díky Jimu Corbettovi. Ten totiž o celém případu napsal knihu, která vyšla v roce 1948 pod názvem The Man-Eating Leopard of Rudraprayag. Nevěnoval se v ní jen samotnému lovu. Vzpomínal také na lidi, se kterými se během pátrání setkal, na jejich vyprávění a na život v horských vesnicích, kde se po setmění skoro nikdo neodvažoval vyjít ven.

Corbett knihu napsal až více než dvacet let po ulovení levharta a vycházel především z vlastních vzpomínek. Těžko tedy říct, nakolik si přesně pamatoval všechny rozhovory a drobné události, které popisoval. Něco si mohl vybavit trochu jinak, některé podrobnosti mu za ta léta možná úplně vypadly. To už dnes nezjistíme. Jeho kniha je každopádně jedním z hlavních důvodů, proč se o tomto levhartovi mluví i po sto letech.

Corbett se později stále více věnoval ochraně přírody. Z někdejšího lovce nebezpečných šelem se stal také jejich zastánce. V Indii dnes jeho jméno nese známý národní park, který je významným útočištěm bengálských tygrů.

A levhart z Rudraprayagu?

Ten zůstává jedním z nejznámějších případů lidožravé šelmy vůbec. Osm let se pohyboval mezi horskými vesnicemi, pronikal do blízkosti lidských obydlí a zabíjel lidi, kteří proti němu měli jen omezené možnosti obrany.

Přitom nešlo o žádné obrovské monstrum, jak by si člověk při pohledu na počet obětí mohl představovat. Byl to levhart. Zvíře, které se naučilo lovit neobvyklou kořist a které se díky své opatrnosti dokázalo celé roky vyhýbat pronásledovatelům.

Zdroje:

https://historynuggets.squarespace.com/nuggets/2015/4/10/the-leopard-of-rudraprayag

https://archive.org/details/in.ernet.dli.2015.461459/mode/2up

https://darktales.blog/2020/05/03/the-leopard-of-rudraprayag/

https://www.vintageguns.co.uk/magazine/jim-corbett-s-lost-letters-part1

https://dhwani.ink/works/the-man-eating-leopard-of-rudraprayag-corbett

https://www.worldlitonline.net/issues/vol-13-no-2/articles/environmental-consciousness-corbett-man-eating-leopard/environmental-consciousness-corbett-man-eating-leopard.pdf