30 let samoty na Aljašce. Richard se v 51 letech rozhodl změnit život a postavil si v divočině srub

Odstěhovat se někam daleko od lidí, postavit si malý domek a mít konečně klid. Asi každého někdy něco podobného napadlo. Jenže pak si člověk uvědomí, že by musel někde sehnat jídlo, v zimě topit a že bez elektřiny by to taky nebylo úplně jednoduché. A tak zůstane hezky doma. Richard Proenneke se ale v roce 1968 skutečně sebral a odešel do aljašské divočiny. Bylo mu přitom už 51 let. U jezera, kam nevedla žádná silnice, si vlastníma rukama postavil srub a nakonec tam vydržel skoro 30 let. Naštěstí si svůj život zapisoval a také natáčel, takže dnes máme docela dobrou představu o tom, co tam celé ty roky dělal.

Richard Louis Proenneke se narodil 4. května 1916 v Iowě. Kdybyste viděli záběry, na kterých staví srub uprostřed divočiny, mohli byste si myslet, že se něčemu takovému věnoval celý život. Jenže tak to nebylo.

Richard se původně živil docela běžnými zaměstnáními. Tedy běžnými na tehdejší dobu. Rozuměl motorům, uměl opravovat nejrůznější stroje a práce rukama mu nikdy nedělala problém. Vlastně ho bavila. Dokázal si poradit i s věcmi, na které by si jiný člověk musel někoho zavolat.

Za druhé světové války sloužil u amerického námořnictva jako mechanik. Tam ale vážně onemocněl revmatickou horečkou a nějakou dobu strávil zotavováním. Nemoc ho dost potrápila a zřejmě i přispěla k tomu, že se později začal více zajímat o vlastní zdraví a fyzickou kondici. Po válce vystřídal několik zaměstnání. Pracoval jako mechanik i s těžkými stroji a postupně se dostal až na Aljašku. Ta ho zaujala natolik, že se tam začal vracet a nakonec se tam usadil.

Není se ostatně moc čemu divit. Pro člověka, kterého bavilo rybaření, turistika a pobyt v přírodě, musela být tehdejší Aljaška něco úžasného. Stačilo se vydat kousek od obydlených míst a člověk se ocitl v krajině, kde nebyly silnice, domy ani skoro žádní lidé.

Richard tam trávil stále více času. Chodil po horách, rybařil a poznával okolí. Zvlášť si oblíbil oblast jezer Twin Lakes, kam se později rozhodl přestěhovat. A to už mu táhlo na padesátku. Měl za sebou roky práce, něco našetřeno a mohl si vlastně docela pohodlně žít. Místo toho začal přemýšlet, jestli by nebylo lepší postavit si někde u jezera srub a zůstat tam. Nakonec si řekl, že to udělá.

Aljaška tehdy vypadala trochu jinak než dnes. Rozsáhlé oblasti byly prakticky nepřístupné, silnic bylo málo a život mimo větší sídla vyžadoval značnou samostatnost. Proennekemu to ovšem vyhovovalo. Rád rybařil, pozoroval zvířata a podnikal výpravy do krajiny, kde člověk mohl celé dny nepotkat živou duši. Postupně v něm dozrávalo rozhodnutí, že by takhle chtěl žít natrvalo.

V roce 1968 bylo Richardu Proennekemu 51 let. Věk, kdy už většina lidí spíš přemýšlí o tom, jak si život trochu usnadnit. On se rozhodl pro pravý opak. Vybral si místo u jezera Upper Twin Lake v oblasti dnešního národního parku Lake Clark na Aljašce. Kolem se rozprostíraly hory, lesy a tundra. Nebyla tam žádná silnice, obchod ani nemocnice. Nejbližší civilizace byla daleko a doprava závisela především na malých letadlech.

Proenneke už oblast dobře znal z předchozích návštěv. Nešel tedy úplně do neznáma. Přesto ho čekalo něco, co by většina lidí považovala za pořádně bláznivý nápad. Rozhodl se postavit si vlastní srub. A to pokud možno s využitím materiálu, který najde přímo na místě.

Měl základní nářadí, zkušenosti a dostatek trpělivosti. Nejdřív bylo potřeba připravit stavební materiál. Kácel stromy, odvětvoval kmeny, upravoval je a postupně z nich skládal stěny budoucího obydlí. Pracoval převážně sám. Žádná stavební firma, žádný bagr a pochopitelně ani možnost zajet do nejbližšího hobby marketu, když něco chybělo.

To ale neznamená, že by odmítal všechno, co vytvořila moderní civilizace. Používal například kovové nástroje, pilu a další vybavení, které si přivezl. Některé zásoby mu také dopravovali přátelé. Jeho cílem nebylo vrátit se do pravěku. Chtěl si jen vyzkoušet, nakolik dokáže být soběstačný.

Samotná stavba byla pozoruhodná především svou pečlivostí. Proenneke si dal záležet na spojích jednotlivých klád, konstrukci střechy i drobných detailech. Vyráběl si dveře, nábytek a různé pomůcky, které potřeboval k běžnému životu.

Srub měl přibližně 3,4 × 4,9 metru. Z dnešního pohledu tedy šlo o opravdu malý prostor. Jenže Richard nepotřeboval obývací pokoj, ložnici, pracovnu a další místnosti. Stačila mu jedna obytná místnost s kamny, postelí, stolem a několika policemi. Vedle srubu postavil také vyvýšenou zásobárnu potravin, která měla chránit zásoby před zvířaty. To byla na Aljašce docela důležitá věc. Medvěd totiž nemá nejmenší problém prozkoumat místo, odkud cítí něco k snědku.

Zajímavé je, že Proenneke svou práci natáčel. Používal filmovou kameru a zachycoval nejen stavbu srubu, ale také každodenní činnosti a okolní přírodu. Díky tomu dnes existují skutečné záběry muže, který si uprostřed divočiny vyrábí vlastní domov. Nejde o žádnou pozdější rekonstrukci s hercem. Na filmech je opravdu Richard Proenneke. Jeho záběry se později staly základem dokumentu Alone in the Wilderness, který si získal značnou popularitu. Diváci mohli sledovat, jak opracovává dřevo, připravuje jídlo nebo se pohybuje krajinou, kde nejsou téměř žádné stopy lidské činnosti. A možná právě obyčejnost těch záběrů je na nich nejzajímavější. Neděje se tam nic mimořádného. Člověk prostě pracuje, aby měl kde bydlet a co jíst.

Dnes si pod pojmem život mimo civilizaci leckdo představí malý domek se solárními panely, internetem a pohodlnou postelí. Proenneke nic takového neměl. Vodu získával z jezera, topil dřevem a svítil jednoduchými prostředky. Neměl elektřinu ani běžné domácí spotřebiče.

Každý den bylo potřeba něco udělat. Připravit palivo, obstarat jídlo, opravit vybavení nebo se postarat o zásoby. V zimě navíc přicházely dlouhé mrazy a sníh, který dokázal běžné činnosti pořádně zkomplikovat. Richard lovil ryby, sbíral dostupné přírodní plody a část potravin si obstarával ze zásob dovážených z civilizace. Nebyl tedy úplně nezávislý na okolním světě, jak se někdy uvádí.

Proenneke nežil jako člověk, který by přerušil veškeré kontakty s ostatními. Měl přátele, dostával dopisy a občas přijímal návštěvy. Významnou pomoc mu poskytoval například jeho přítel, pilot a průvodce Babe Alsworth, který mu pomáhal s dopravou zásob. Bez podobného spojení by byl jeho život podstatně obtížnější.

Richard si také pravidelně zapisoval své zážitky do deníků. Zaznamenával počasí, pozorování zvířat i to, co během dne dělal. Někdy šlo o úplné maličkosti. Kolik napadlo sněhu, jak se změnila hladina jezera nebo jaká zvířata se objevila poblíž srubu. Tyhle drobnosti dnes představují cenné svědectví o životě v aljašské divočině.

Pro většinu lidí by asi nejtěžší nebyla práce ani zima. Byla by to samota. Představte si celé týdny bez běžného rozhovoru s jiným člověkem. Žádná televize, telefon po ruce ani možnost zajít večer mezi lidi. Jen les, jezero, hory a zvuky přírody.

Proenneke však samotu zjevně snášel dobře. Netrávil celé dny zavřený ve srubu. Podnikal dlouhé pěší výpravy, pozoroval zvířata a fotografoval okolní krajinu. Zajímal se o změny počasí, chování ptáků i pohyb velkých savců. V oblasti žili medvědi, losi, vlci a další zvířata, se kterými se člověk ve většině Spojených států běžně nesetká.

Richard k nim přistupoval s respektem. Nešlo mu o to přírodu ovládnout nebo dokazovat, že je silnější než ona. Snažil se jí přizpůsobit a co nejméně ji narušovat. Přitom rozhodně nebyl nějakým bezstarostným romantikem. Dobře věděl, že chyba může mít v takovém prostředí vážné následky. Stačil úraz při práci se sekerou, špatně odhadnuté počasí nebo nešťastný pád během výpravy. Pomoc by se k němu nemusela dostat včas. Z jeho deníků ale nevyplývá, že by svého rozhodnutí litoval. Naopak působí jako člověk, který našel způsob života odpovídající vlastní povaze. A to je možná důvod, proč jeho příběh dodnes tolik lidí přitahuje.

Když Proenneke v roce 1968 začínal, nemusel ještě přesně vědět, jak dlouho u jezera zůstane. Nakonec tam prožil přibližně třicet let. To je obrovský kus života.

Mezitím se svět kolem něj měnil. Lidé začali běžně používat osobní počítače, rozšířily se mobilní telefony a společnost prošla mnoha proměnami. Richard ale dál žil ve svém malém srubu a většinu času věnoval práci a přírodě. Samozřejmě ani on nebyl úplně odříznutý od dění ve světě. Jak už jsem psala, udržoval kontakty s přáteli a občas odjížděl mimo divočinu. Přesto zůstával jeho skutečným domovem srub u Twin Lakes.

Postupně se z něj stal známý samotář. Jeho deníky posloužily jako základ knihy One Man´s Wilderness, kterou připravil jeho přítel Sam Keith a která poprvé vyšla v roce 1973. Díky knize se o Richardovi dozvěděli i lidé, kteří by jinak o nějakém samotářovi z Aljašky nejspíš nikdy neslyšeli. Jeho způsob života je zaujal, což se dá docela pochopit. Jenže Richardovi to bylo, zdá se, celkem jedno. O žádnou slávu nestál. Měl svůj srub, svoje jezero a dál si žil tak, jak byl zvyklý.

A vydrželo mu to ještě pěknou řádku let. Z Aljašky se odstěhoval až v roce 1999, kdy mu bylo 82 let. Ono už to přece jen nebylo jako dřív. Nasekat dřevo, obstarat zásoby nebo se vydat někam do hor dá člověku zabrat i v padesáti, natož po osmdesátce. A kdyby se mu něco stalo, pomoc rozhodně nebyla za rohem. Nakonec tedy svůj srub opustil a přestěhoval se do Kalifornie ke svému bratrovi. Po 30 letech strávených převážně v divočině to musela být pořádná změna.

Richard Proenneke zemřel 20. dubna 2003. Do 87. narozenin mu tehdy chyběly pouhé dva týdny.

Richardův srub u jezera Twin Lakes stojí dodnes. Dnes už patří pod správu národního parku Lake Clark a stará se o něj americká Správa národních parků. Dokonce je možné se k němu podívat, i když dostat se do těchto končin Aljašky není zrovna jednoduché. Žádná silnice tam totiž stále nevede.

Je docela zajímavé přemýšlet, kolik lidí, kteří dnes sní o podobném životě někde na samotě, by tam skutečně vydrželo. Týden bez telefonu a internetu by možná ještě šel. Měsíc už by byl horší. A představa, že si člověk musí sám připravit dřevo na celou zimu, nosit vodu a řešit každou porouchanou věc, by asi nadšení mnohých rychle zchladila. Richard Proenneke si takový život vybral dobrovolně. A podle všeho by ho za pohodlnější bydlení ve městě jen tak nevyměnil.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/dick-proenneke

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/richard-l-proenneke.htm

https://www.alaska-stories.com/p/the-richard-dick-proenneke-story

https://www.filson.com/blogs/journal/profiles-going-it-alone-the-story-of-richard-proenneke

https://www.aloneinthewilderness.com/index.html