„Asi jste překvapení, že mě vidíte.“ Měli ho za mrtvého, Lincoln Hall ale přežil noc na Everestu

Když čtyři horolezci ráno 26. května 2006 stoupali po severní straně Mount Everestu, měli před sebou už jen několik hodin cesty k vrcholu. Nacházeli se ve výšce přes 8500 metrů, v místě, kde lidské tělo bez dostatku kyslíku postupně přestává fungovat a kde i malý problém může znamenat smrt. Kousek od skalního útvaru známého jako Mushroom Rock si všimli člověka sedícího přímo na trase.

Nebyl to horolezec, který by si jen odpočíval. Muž měl bundu staženou kolem pasu, na hlavě neměl čepici a ruce měl bez rukavic. Prsty už nesly známky omrzlin. Přesto byl vzhůru a dokázal mluvit.

„Předpokládám, že jste překvapení, že mě tady vidíte,“ měl své nálezce přivítat.

Překvapení bylo slabé slovo. Muž před nimi byl australský horolezec Lincoln Hall. Podle zprávy, která se předchozí večer dostala z Everestu dolů, měl být mrtvý. Jeho blízcí už se dozvěděli, že zahynul. Hall ale právě přežil noc, kterou podle všech předpokladů přežít neměl.

Lincoln Hall nebyl člověk, který by se jednoho dne rozhodl zaplatit si expedici na nejvyšší horu světa a bez větších zkušeností se vydal vzhůru. V australském horolezeckém prostředí měl známé jméno dávno před událostmi roku 2006. Už v roce 1984 byl členem první australské expedice na Mount Everest.

Australané tehdy zvolili obtížnou cestu po severní straně hory. Expedice vstoupila do historie, když Tim Macartney-Snape a Greg Mortimer dosáhli vrcholu bez použití doplňkového kyslíku. Hall měl původně patřit k mužům, kteří se o vrchol pokusí také. Jeho tělo však rozhodlo jinak. Ve velké výšce se jeho zdravotní stav zhoršil a musel sestoupit.

Od té doby uplynulo více než 20 let. Hall mezitím lezl na dalších horách, psal knihy, stal se známou osobností australského horolezectví a založil rodinu. V roce 2006 se na Everest vrátil. Bylo mu padesát let. Tentokrát se mu podařilo to, co v mládí nevyšlo. Dne 25. května stanul na vrcholu nejvyšší hory světa.

Jenže na Everestu dosažením vrcholu nic nekončí. Naopak právě při sestupu se odehrála řada tragédií. Člověk má za sebou hodiny extrémní námahy, zásoby kyslíku se tenčí a únava zhoršuje schopnost rozhodovat. A Hall začal mít potíže velmi brzy.

Asi hodinu po odchodu z vrcholu se jeho chování začalo měnit. Dostavily se příznaky výškového otoku mozku, život ohrožujícího stavu způsobeného pobytem ve velké nadmořské výšce. Mozek otéká a postižený člověk může být zmatený, ztrácet koordinaci, chovat se naprosto nelogicky a nakonec upadnout do bezvědomí.

U Halla to bylo dobře patrné. Muž, který měl za sebou desítky let zkušeností v horách, najednou odmítal dělat právě to, co mu mohlo zachránit život. Nechtěl pokračovat dolů. Chtěl se vracet vzhůru. Odmítal kyslíkovou masku a jeho představy se postupně vzdalovaly skutečnosti. Později vzpomínal dokonce na nutkání vydat se přes okraj Kangshungské stěny.

Šerpové, kteří ho doprovázeli, se jej snažili dostat níž. Záchrana člověka, který není schopen spolupracovat, je ale ve výšce kolem 8500 metrů mimořádně obtížná. Každý krok stojí obrovské množství sil a ani zachránci nemají neomezené zásoby kyslíku.

Postup byl zoufale pomalý. Podle vedoucího expedice Alexe Abramova trvalo jen překonání obtížného Second Stepu s Hallem přibližně čtyři hodiny. Od dopoledne až do večera se čtveřice šerpů snažila dostat Australana z výšky přibližně 8800 metrů k Mushroom Rock ve výšce kolem 8550 metrů.

Hallův stav se mezitím dál horšil. Přestal se pohybovat. Později přestal také mluvit a jeho dýchání bylo velmi slabé. Šerpové se ho pokoušeli probrat, ale bez úspěchu. Nakonec došli k závěru, že zemřel.

Když sedíme v klidu a bezpečí doma, může se nám zdát nepochopitelné, že někdo jednoduše nechá druhého člověka ležet a odejde. Ve výšce přes osm kilometrů však platí úplně jiná pravidla.

Šerpové strávili s Hallem dlouhé hodiny. Sami byli vyčerpaní a dvěma z nich se rozvíjela sněžná slepota. Docházel jim kyslík a před sebou měli vlastní sestup. Pokud by zůstali, mohli na stejném místě zemřít také. Hallův přítel Jamie McGuinness později rozhodnutí popsal velmi jednoduše. V určité chvíli už šlo o to, zda na hoře zůstane jeden člověk, nebo tři.

Když byl Hall považován za mrtvého, jeho vybavení už nemělo žádný význam. Část věcí proto šerpové vzali s sebou. Zůstal bez kyslíku, batohu a dalšího vybavení, které by živému člověku mohlo pomoci přežít noc. S sebou nesli zprávu - Lincoln Hall zemřel na Everestu.

Informaci dostala obratem také jeho rodina v Austrálii. Pro jeho blízké začalo období, které obvykle následuje po podobných neštěstích - vědomí, že člověk, kterého milují, zemřel tisíce kilometrů daleko a jeho tělo možná zůstane na hoře. Jenže v tomto případě byla jedna zásadní potíž. Hall stále žil.

Co přesně se během následujících hodin odehrávalo v jeho hlavě, dokázal později alespoň částečně popsat sám. Skutečnost se mu mísila s halucinacemi tak dokonale, že je od sebe nedokázal rozeznat.

V jednu chvíli měl pocit, že nedaleko něj táboří tři ženy. Slyšel je mluvit a smát se. Jindy se v jeho představách objevil další horolezec a cesta podél kamenné zdi. Nic z toho ale neexistovalo. Jeho mozek se snažil nějak pracovat v prostředí s kritickým nedostatkem kyslíku.

Noc přitom Hall strávil prakticky pod širým nebem. Nacházel se v takzvané zóně smrti, tedy nad hranicí přibližně 8000 metrů, kde lidský organismus nedokáže dlouhodobě fungovat. Tělo se zde ani při odpočinku skutečně nezotavuje. Každá další hodina znamená jen další vyčerpání.

Hall navíc kvůli zmatenosti odhazoval části oblečení. Když jej později našli, neměl rukavice ani čepici a bunda mu visela kolem pasu. Přesto přežil až do rána. Pomohlo mu i počasí. Vedoucí expedice Abramov později uvedl, že noc byla na poměry Everestu neobvykle teplá. Hallovi se patrně podařilo také trochu odpočívat a jeho stav se během noci nepatrně zlepšil. Byla to neuvěřitelná souhra okolností, na kterou se nedalo spoléhat a která se téměř nedá zopakovat.

Kolem půl osmé ráno se k Mushroom Rock přiblížila čtveřice mířící k vrcholu: Američan Dan Mazur, Kanaďan Andrew Brash, Brit Myles Osborne a Jangbu Sherpa. Před sebou měli přibližně dvě hodiny výstupu. Pak uviděli Halla.

Mazur později popsal, že Australan seděl na cestě, držel před sebou omrzlé ruce a nesouvisle mluvil. Byl podchlazený, dehydrovaný, omrzlý a stále trpěl následky otoku mozku. Zároveň byl natolik při vědomí, že s nimi komunikoval.

Jeho slavná věta o tom, že jsou asi překvapení, že ho vidí, zní téměř jako černý humor. Další poznámky už ukazovaly, v jakém stavu se ve skutečnosti nacházel. Ptal se, jak se na místo dostal, a v jednu chvíli se svých zachránců ptal, zda jsou také na té lodi.

Mazurova skupina teď stála před rozhodnutím. Mohli pokračovat. Vrchol byl blízko. Přípravám věnovali dlouhé měsíce, expedice stála peníze a cesta do této výšky obrovské množství sil. Pokud zůstanou s Hallem, šance na dosažení vrcholu ten den prakticky zmizí. Ale zůstali.

Horolezci Halla znovu oblékli, dali mu čepici a rukavice a připoutali jej, aby v dezorientovaném stavu nespadl ze svahu. Podělili se s ním o vlastní kyslík, dali mu vodu a něco k jídlu. Potom začali pomocí rádia shánět pomoc.

U Halla strávili přibližně čtyři hodiny. Během této doby kolem nich podle Mazurova svědectví prošli další horolezci směřující k vrcholu. Mazur a jeho společníci už ale věděli, že jejich vlastní pokus skončil. Bylo příliš pozdě. Na vrchol se ten den nepodívají.

Jejich rozhodnutí později získalo zvláštní význam právě kvůli tomu, co se na Everestu odehrálo jen několik dní předtím. Britský horolezec David Sharp se dostal do potíží na stejné straně hory a zemřel. Kolem něj během jeho posledních hodin prošla řada lidí. Někteří si jeho stavu nevšimli, jiní jej považovali za mrtvého a někteří se mu pokusili pomoci, ale záchrana se nezdařila. Jeho smrt vyvolala ostrou debatu o tom, co se na Everestu stalo s horolezeckou solidaritou.

Hallův případ ukázal, jak složitá podobná rozhodnutí mohou být. Čtyři lidé měli vrchol téměř na dosah a vzdali se ho kvůli člověku, kterého nikdy předtím neviděli.

V táboře mezitím museli řešit téměř absurdní situaci. Člověk, jehož smrt už oznámili, byl živý. Vedoucí expedice Alex Abramov začal organizovat další záchranu. Ze šerpů čekajících ve vysokém táboře byli pouze dva v dostatečně dobrém stavu, aby se mohli vydat vzhůru. Další muži proto začali stoupat z nižších míst. Hall nakonec dokázal s pomocí ostatních sestupovat.

Večer 26. května se dostal na North Col do výšky přibližně 7000 metrů. Tam už na něj čekal lékař expedice Andrey Selivanov. Další den pokračoval do předsunutého základního tábora. Jeho cesta do bezpečí tím ještě nekončila. Byl zesláblý a měl omrzlé prsty na rukou i palec u nohy. Poslední dlouhou část cesty do základního tábora proto absolvoval na hřbetě jaka. Člověk, jehož rodina už přijala zprávu o smrti, se vracel domů.

A následky nakonec nebyly tak strašné, jak se zpočátku očekávalo. Hall měl omrzliny, prodělal život ohrožující otok mozku a jeho tělo dostalo zabrat způsobem, který si lze jen těžko představit. Přesto se zotavil a 7. června, necelé dva týdny po noci strávené vysoko na Everestu, přiletěl zpět do Sydney.

Rok 2006 patřil k tragickým sezonám na Everestu. Hallův příběh se však od ostatních lišil tím, že muž považovaný za další oběť nakonec sestoupil živý.

Zvlášť často bývá jeho případ spojován právě s Davidem Sharpem. Na první pohled se nabízí jednoduché srovnání - jednomu horolezci lidé nepomohli a zemřel, u druhého se zastavili a zachránili jej. Skutečnost byla komplikovanější. Sharp ležel na místě, kde ho někteří kolemjdoucí ve tmě nemuseli vůbec vidět nebo jej zaměnili za tělo jiného horolezce. Několik lidí se mu také pokoušelo pomoci. Jeho stav byl velmi vážný a podmínky pro záchranu katastrofální.

Právě proto oba případy tolik vypovídají o Everestu. Ve výšce, kde člověk bojuje o každý krok a kde i zachránce může během několika minut sám potřebovat pomoc, neexistují jednoduchá rozhodnutí. Hall měl především neuvěřitelné štěstí. Přežil první kolaps, noc bez pořádného vybavení i silné omrzliny. Ráno se navíc na jeho cestě objevili právě lidé, kteří byli ochotni obětovat vlastní vrchol.

Kdyby Mazurova skupina vyrazila o něco dříve nebo později, kdyby bylo horší počasí nebo kdyby se Hall během noci skutálel ze svahu, celý příběh by dnes vypadal jinak.

Hall svůj zážitek později zpracoval v knize Dead Lucky: My Journey Home from Everest. Nepsal pouze o samotné záchraně. Vracel se v ní také k halucinacím, rozhodování lidí kolem něj a k otázce, proč právě on přežil, zatímco jiní horolezci ve stejné sezoně takové štěstí neměli. Na Everest už se jako člověk, který tam jednou „zemřel“, vracet nepotřeboval. Svůj dávný cíl splnil.

Jeho další život však dlouhý nebyl. Lincoln Hall zemřel 20. března 2012 v Sydney ve věku pouhých 56 let. Příčinou nebyly následky Everestu ani další horolezecká nehoda. Onemocněl mezoteliomem, agresivním nádorem spojovaným s působením azbestu. Podle jeho právníků se s azbestocementovými deskami dostal do kontaktu už jako dítě, když pomáhal otci při stavbě.

Muž, který přežil noc bez kyslíku a pořádného vybavení v jednom z nejnehostinnějších míst planety, tak o šest let později zemřel doma v Austrálii. Z Everestu po něm přitom zůstal příběh, který zní až neuvěřitelně.

Zdroje:

https://people.com/dead-mt-everest-climber-found-alive-sherpas-11835521

https://www.latimes.com/local/obituaries/la-me-lincoln-hall-20120325-story.html

https://www.summitclimb.com/news/mef/lincoln-hall-rescue

https://www.abc.net.au/news/2006-05-29/hall-arrives-at-everest-base-camp/1764660