Děti, na něž se zapomnělo. V irském domově jich zemřelo 796, některé skončily v podzemních komorách

V irském městečku Tuam kdysi fungoval domov pro svobodné matky a jejich děti. Vedly ho katolické řeholní sestry a dostávaly se sem ženy, které často neměly moc na výběr. V tehdejším Irsku totiž nebylo nic neobvyklého, když rodina poslala těhotnou dceru pryč, protože nebyla vdaná. Co by tomu řekli sousedé? A co teprve příbuzní? Dnes to zní možná absurdně, jenže tehdy se kvůli nemanželskému dítěti dokázaly zpřetrhat i rodinné vztahy. Domov v Tuamu fungoval 36 let, od roku 1925 do roku 1961. A za tu dobu v něm zemřelo 796 dětí. Některé byly ještě novorozenci, jiné už měly několik let. Jejich úmrtí byla zaznamenaná, takže se o nich vědělo. Jenže o tom, kde jsou všechny ty děti pohřbené, už takový přehled nebyl. Až po mnoha letech se o jejich osudy začala zajímat jedna místní žena. To, co postupně zjistila, nakonec vyvolalo v Irsku obrovský rozruch.

Irsko bylo v první polovině minulého století hodně nábožensky založenou zemí. Katolická církev měla velké slovo nejen v kostele, ale třeba i ve školách, nemocnicích nebo v otázkách, které se týkaly rodinného života. A mít dítě před svatbou? To se zkrátka nenosilo. Zvlášť na venkově, kde se lidé navzájem znali a o každém se vědělo skoro všechno.

Pro dívku, která otěhotněla a neměla manžela, to mohlo znamenat pořádný průšvih. Někdy se k dítěti nehlásil jeho otec, jindy se od ní odvrátila vlastní rodina. Rodiče se báli ostudy a řešili, co tomu řeknou lidé. A ti si samozřejmě povídali. Na malé vesnici se taková věc neutajila, i kdyby se člověk snažil sebevíc. Některé dívky proto raději poslali pryč, aby porodily někde, kde je nikdo neznal.

Některé rodiny proto těhotnou dceru poslaly do zvláštního zařízení, kde měla porodit a nějakou dobu zůstat. Někdy to bylo i proti její vůli. Ženy přitom nemusely být nijak problémové. Stačilo, že čekaly dítě s mužem, za kterého nebyly provdané. A právě pro takové případy existovaly domovy pro matky a děti.

Jeden z těchto domovů byl v Tuamu, menším městě na západě Irska. Sídlil ve starém chudobinci, který už měl leccos za sebou. V Irsku takových budov stávala celá řada a zvlášť v 19. století, za velkého hladomoru, se v nich odehrávaly dost smutné věci. Končili tam lidé, kteří neměli vůbec nic. Žádné peníze, často ani střechu nad hlavou. A někdy celé rodiny. Do chudobince se zkrátka nechodilo proto, že by tam člověk chtěl být.

V roce 1925 začaly budovu v Tuamu využívat řeholní sestry z řádu Bon Secours. Zřídily tu domov pro svobodné matky a jejich děti. Provoz platily místní úřady, takže se o zařízení samozřejmě vědělo. Nebylo to nic, co by církev provozovala někde potají. Ostatně podobné domovy tehdy fungovaly i jinde v Irsku.

Ženy v Tuamu většinou nezůstávaly napořád. Po nějaké době odcházely, ale ne vždycky i se svým dítětem. To často zůstalo v domově a čekalo, co s ním bude dál. Některé děti si později vzali pěstouni, jiné se dostaly k adoptivním rodičům. Jenže ne všechny měly takové štěstí. Některé v ústavu vyrůstaly celé roky. A byly i takové, které ho nikdy neopustily.

Navíc se na ně okolí nedívalo zrovna hezky. Chodily totiž i do místních škol, mezi ostatní děti z Tuamu. Jenže tam se občas dost tvrdě připomínalo, odkud pocházejí. Byly to prostě děti z ústavu. Neměly normální rodinu, některé ani nevěděly, kdo je jejich otec. A to tehdy stačilo, aby se jim ostatní posmívali nebo se s nimi nechtěli kamarádit. Přitom za nic z toho samozřejmě nemohly. Narodily se jen do rodiny, která z nějakého důvodu nemohla nebo nechtěla zůstat pohromadě.

Neznamená to ale, že by se k nim každý choval špatně. Někteří lidé na ně byli hodní a i mezi vzpomínkami bývalých obyvatel domova se najdou takové, které nejsou jen smutné. Přesto se s nimi táhla pověst dětí svobodných matek. V tehdejším Irsku to byla nálepka, které se člověk jen tak nezbavil. A někdy si ji nesl ještě dlouho potom, co z domova odešel.

A vedle toho všeho tu byl ještě mnohem vážnější problém. Děti v domově umíraly. A umíraly ve velkém počtu.

Když se dnes řekne, že v jednom ústavu zemřelo 796 dětí, člověka asi jako první napadne, co se tam proboha dělo. Jenže ono se nedá jednoduše říct, že všechny ty děti zemřely kvůli špatné péči. Tehdy se totiž na dětské nemoci umíralo mnohem častěji. Ještě ve 30. letech mohl být třeba zápal plic pro malé dítě smrtelný. Stejně tak spalničky nebo černý kašel. A tuberkulóza, ta byla v té době problémem sama o sobě. Dnes už jsme zvyklí, že na spoustu nemocí existují léky, ale tehdy to tak nebylo. Antibiotika se začala ve větším používat až během 40. let. Do té doby lékaři mnohdy nemohli dělat o moc víc než čekat, jestli se dítě z nemoci dostane. A pokud bylo navíc podvyživené a celkově zesláblé, mělo to samozřejmě ještě těžší.

To ovšem nevysvětluje všechno. Když se člověk podívá do dochovaných záznamů, zjistí, že v Tuamu umíraly hlavně ty nejmenší děti. Některé nepřežily ani několik dní po narození, jiné zemřely jako několikaměsíční kojenci. Příčiny byly různé. Zápaly plic, střevní infekce a další nemoci, ale objevuje se tam i podvýživa nebo celkové zeslábnutí. U tak malého dítěte přitom někdy stačilo málo, aby se jeho stav rychle zhoršil.

Co je ale zarážející, na problémy v domově se přišlo už tehdy. Při jedné z kontrol v roce 1947 inspektoři upozornili, že některé děti jsou podvyživené a jejich zdravotní stav není dobrý. Takže to nebylo tak, že by se až po 70 letech zjistilo, že se tam dělo něco špatného. Úřady o těchto problémech věděly už v době, kdy domov normálně fungoval.

Těžko dnes říct, kolik dětí mohlo přežít, kdyby měly lepší podmínky. Možná by některé zachránila lepší strava, jiné včasná lékařská pomoc. A určitě není namístě tvrdit, že všech 796 dětí někdo úmyslně zabil. Nic takového se neprokázalo. Jenže ani tehdejší vysoká dětská úmrtnost nevysvětluje všechno. Zvlášť když víme, že v podobných domovech umíralo podstatně víc dětí než v běžných rodinách. A že se o jejich špatném zdravotním stavu vědělo už tehdy.

A potom zbývá ještě jedna otázka. Kam se všechny mrtvé děti poděly?

Catherine Corlessová žila v Tuamu a zajímala se o místní historii. Nebyla to žádná profesionální vyšetřovatelka, která by dostala za úkol odhalit starý zločin. Prostě ráda pátrala v minulosti svého města.

Na děti z domova si navíc pamatovala z vlastního dětství. Chodily do stejné školy jako ona a dobře věděla, že s nimi ostatní nezacházeli vždycky hezky. Sama později vzpomínala na to, jak se děti z ústavu od ostatních oddělovaly a jak se na ně pohlíželo.

Když se po letech začala zabývat historií bývalého domova, chtěla původně zjistit víc o jeho fungování. Postupně ale narazila na úmrtní záznamy. Začala je shromažďovat a porovnávat. Jméno za jménem, dítě za dítětem. A nakonec měla před sebou seznam 796 zemřelých.

To už samo o sobě bylo dost otřesné. Corlessovou ale zaujalo ještě něco jiného. Nedařilo se jí dohledat odpovídající pohřební záznamy. Kde jsou hroby těch dětí? Vždyť jich bylo skoro 800. Takové množství přece nemůže jen tak zmizet.

A tehdy si vzpomněla na příběh, který se v Tuamu vyprávěl už dlouho. Někdy v 70. letech si několik místních chlapců hrálo na pozemku bývalého ústavu. Při prozkoumávání podzemního prostoru tam narazili na lidské kosti. Nález se tehdy nijak zvlášť neřešil. Místo bylo později upraveno a vznikl tam malý pietní prostor. Jenže nikdo pořádně nevěděl, kolik lidí tam vlastně leží.

Corlessová začala mít podezření, že právě tam by se mohly nacházet ostatky některých dětí z domova.

Když se v roce 2014 začalo o jejím pátrání psát, případ vyvolal obrovský rozruch. Objevovaly se zprávy o stovkách mrtvých dětí naházených do septiku. Některá média dokonce vyvolávala dojem, že se podařilo objevit hromadný hrob všech 796 dětí. To ale tehdy potvrzené nebylo.

Skutečný průlom přišel až v roce 2017, kdy oficiální vyšetřovací komise oznámila výsledky průzkumu pozemku. Pod zemí se nacházela stará konstrukce rozdělená do dvaceti komor. Nejméně v sedmnácti z nich odborníci objevili značné množství lidských ostatků. Patřily velmi malým dětem, od nedonošených novorozenců až po děti přibližně dvouletého či tříletého věku. Podle datování pocházely z období, kdy domov fungoval.

Samotná podzemní stavba zřejmě původně souvisela s kanalizačním systémem. Rozhodně to nebyl prostor určený k běžnému pohřbívání. Představa, že v takových komorách ležely ostatky malých dětí, je dost hrozná sama o sobě.

Vyšetřovatelé ovšem nemohli říct, že tam leží všech 796 dětí. Nebylo jasné, kolik ostatků se v komorách nachází ani komu přesně patří. Corlessová ale dosáhla něčeho zásadního. Přiměla úřady, aby se začaly zabývat místem, kolem kterého lidé dlouhá desetiletí chodili, aniž by znali celý jeho příběh.

Když se začalo podrobněji vyšetřovat, jak fungovaly irské domovy pro svobodné matky, ukázalo se, že Tuam nebyl nějakou ojedinělou výjimkou. Podobných zařízení bylo v Irsku více a prošly jimi desetitisíce žen a dětí.

V roce 2021 pak vyšla závěrečná zpráva vyšetřovací komise, která se zabývala osmnácti podobnými zařízeními v Irsku. A čísla, ke kterým vyšetřovatelé došli, byla opravdu hrozná. Za dobu jejich fungování v nich zemřelo kolem devíti tisíc dětí. Přitom se zkoumalo jen osmnáct vybraných domovů, ne všechny, které v Irsku existovaly.

Postupně se také začaly ozývat ženy, které těmito domovy kdysi prošly. Některé o tom celé roky s nikým nemluvily. Vzpomínaly, jak s nimi zacházeli, jak jim vzali děti nebo jak vlastně neměly moc na výběr, co se s nimi bude dít dál. Některé své dítě po odchodu z ústavu už nikdy nespatřily. A byly i takové, které ho pak dlouhé roky hledaly. Často ani nevěděly, jestli je vůbec naživu, natož kde žije.

Nebyly to však pouze řeholní sestry, kdo celý systém udržoval při životě. Domovy podporovaly také státní a místní instituce. A společnost, která neprovdané matky odmítala, k tomu všemu vytvářela podmínky. Irský premiér Micheál Martin se v lednu 2021 za zacházení s matkami a dětmi veřejně omluvil. Omluvu vyslovil také řád Bon Secours. Pro mnohé ženy to ale bylo až po desítkách let. A některé se takové omluvy vůbec nedožily.

Domov v Tuamu byl uzavřen v roce 1961 a jeho budova později zmizela. Na části bývalého pozemku vyrostly obytné domy. Člověk, který by místem procházel a neznal jeho minulost, by nejspíš vůbec netušil, co se tam kdysi odehrávalo. Jenže příběh tím neskončil.

V červenci 2025 se na pozemek bývalého domova vrátili odborníci a začali tam kopat. Tentokrát už šlo o rozsáhlý výzkum, při kterém se snaží najít ostatky zemřelých dětí a pokud možno zjistit, komu patří. Po tolika letech to samozřejmě nebude jednoduché. Pro příbuzné by ale mohlo hodně znamenat, kdyby se konečně dozvěděli, kde jejich sourozenec nebo jiný člen rodiny skončil. A mohli ho třeba i normálně pohřbít.

Kopalo se i v letošním roce a nálezů postupně přibývalo. Začátkem října odborníci oznámili, že už našli ostatky 109 dětí. Zajímavé přitom bylo, že některé ležely v rakvích. A dokonce na jiném místě, než kde se před lety objevily podzemní komory s dětskými kostmi.

Vypadá to tedy, že se v Tuamu nepohřbívalo vždycky stejně. Některé děti dostaly rakev, jiné skončily v podzemních prostorách, které původně k pohřbívání vůbec nesloužily. Proč tomu tak bylo a kdo o tom rozhodoval, se zatím přesně neví. A je otázka, jestli se to po tolika desetiletích ještě podaří zjistit.

Odborníci se nyní pokoušejí získat DNA a porovnávat ji se vzorky příbuzných. Po tolika desetiletích to samozřejmě není jednoduché. Některé ostatky se možná nikdy nepodaří identifikovat.

Catherine Corlessová, která celé pátrání kdysi rozjela, se mezitím stala známou po celém Irsku. Získala ocenění a její práce přispěla k tomu, že se země začala vážněji zabývat jednou z velmi nepříjemných kapitol vlastní historie. Přitom na začátku vlastně neudělala nic mimořádně složitého. Začala číst staré záznamy a ptát se, kde jsou pohřbené děti, jejichž jména v nich našla. Odpověď hledala dlouhé roky. A ani dnes ještě není úplná.

Domov v Tuamu nebyl ukrytý někde hluboko v lesích, daleko od civilizace. Fungoval v obyčejném irském městě. Lidé věděli, že tam žijí svobodné matky a jejich děti. Úřady věděly, že tam děti umírají. A přesto se po uzavření ústavu na jejich osudy na dlouhou dobu téměř zapomnělo. Možná právě proto působí případ Tuam tak znepokojivě. Nejde o příběh jediného krutého člověka, kterého by bylo možné označit za viníka a tím celou věc uzavřít. Tady selhávalo mnohem víc lidí a institucí. A trvalo desítky let, než se někdo začal pořádně ptát, co se vlastně stalo.

Zdroje:

https://assets.gov.ie/static/documents/chapter-15-the-tuam-childrens-home.pdf

https://www.gov.ie/en/department-of-children-disability-and-equality/press-releases/government-statement-on-the-final-report-of-the-commission-of-investigation-mother-and-baby-homes-and-certain-related-matters/

https://tuamrecordsproject.ie/documents/

https://odait.ie/news/technical-updates/technical-update-9/

https://www.rte.ie/news/2026/1002/1593784-tuam/

https://www.tuamherald.ie/2026/10/02/remains-of-ten-more-infants-recovered-from-tuam-site/