Dětská obrna vzala Marthě schopnost dýchat. Železné plíce ji udržovaly při životě dalších 73 let

Když bylo Marthě Lillardové pět let, dostala dětskou obrnu. Během krátké doby se její stav zhoršil natolik, že přestala zvládat samostatné dýchání. Lékaři ji proto umístili do železných plic, velkého kovového přístroje, který za ni pomáhal dýchat. Psal se rok 1953 a podobných pacientů byly v amerických nemocnicích tisíce. Většina z nich přístroj po nějaké době opustila. Martha se bez něj ale neobešla ani v dospělosti. A když letos zemřela, patřila k posledním lidem na světě, kteří tuhle dnes už téměř zapomenutou techniku stále používali.

Martha Lillardová se narodila v roce 1948 v americké Oklahomě. O jejím raném dětství toho mnoho nevíme, ale jedno je jisté. Do pěti let byla zdravá a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla zbytek života strávit s pomocí dýchacího přístroje. V červnu 1953, zrovna kolem svých pátých narozenin, však onemocněla dětskou obrnou.

Dnes už je tahle nemoc pro většinu Evropanů nebo Američanů něčím, o čem se učili ve škole. Jenže tehdy to bylo úplně jiné. Dětská obrna se ve Spojených státech pravidelně vracela a rodiče z ní měli opravdu strach. Zvlášť v létě, kdy bývalo nakažených nejvíc. Zavírala se koupaliště, omezovaly se dětské tábory a někde rodiče raději nepouštěli děti ani na hřiště.

Přitom většina nakažených neměla žádné vážnější potíže. Někteří ani nevěděli, že nemoc prodělali. Jenže u části pacientů virus napadl nervové buňky a poškodil svaly, které člověk potřebuje k pohybu. A někdy také k dýchání. Právě to byl Marthin případ. Nemoc zasáhla svaly potřebné k dýchání a lékaři museli rychle jednat. Bez pomoci přístroje by se udusila.

Nakonec ji uložili do železných plic. Bylo jí pět let a nejspíš vůbec nechápala, proč musí ležet v obrovském kovovém válci, ze kterého jí vyčnívá jen hlava. V nemocnici strávila přibližně půl roku. Domů se vrátila kolem Vánoc, ale železné plíce samozřejmě musely s ní.

Železné plíce dnes vypadají jako nějaké staré mučicí zařízení. Přitom ve své době představovaly obrovský pokrok a zachránily spoustu životů. Pacient ležel uvnitř kovové komory, venku měl pouze hlavu. Kolem krku bylo těsnění a přístroj pravidelně měnil tlak vzduchu uvnitř válce. Když tlak poklesl, hrudník se roztáhl a do plic proudil vzduch. Potom se tlak zase zvýšil a člověk vydechl.

Fungovalo to překvapivě dobře. Samozřejmě za předpokladu, že přístroj běžel a všechno bylo správně utěsněné. Problém byl v tom, že člověk uvnitř nemohl dělat prakticky nic. Nemohl se otočit, posadit nebo si dojít na toaletu. Když ho něco svědilo na noze, musel počkat, až mu někdo pomůže. A to nemluvíme o tom, jak nepříjemné muselo být trávit v takové poloze celé hodiny.

Martha v železných plicích zpočátku ležela skoro pořád. Její matka ji vyndávala jen na krátkou dobu, někdy třeba na půl hodiny. Postupně se ale stav trochu zlepšoval. Dokázala být venku stále déle, až nakonec přístroj potřebovala hlavně na noc. Přes den se tak mohla pohybovat na invalidním vozíku, věnovat se svým zájmům nebo trávit čas s ostatními. Večer se ale musela vrátit. A to už se nikdy nezměnilo.

Rodiče se snažili, aby Martha vyrůstala co možná nejběžnějším způsobem. Což se snadno řekne, ale když máte doma dítě závislé na několikasetkilovém přístroji, obyčejné věci se najednou dost komplikují. Třeba škola.

Martha do ní chodila, ale kvůli zdravotním problémům nemohla být ve třídě každý den. Část výuky proto absolvovala doma. Později měla dokonce telefonní spojení se školou, takže mohla poslouchat, co učitelé vykládají, a komunikovat se spolužáky.

Rodina se pokoušela také cestovat. Její otec kvůli tomu nechal upravit přívěs, do kterého se železné plíce vešly. Jenže tím starosti nekončily. Před cestou musel zjišťovat například to, jestli mají hotely dostatečně široké dveře.

Docela absurdní problém, když se nad tím zamyslíme. Většina lidí řeší, jestli bude mít pokoj výhled nebo vlastní koupelnu. Marthina rodina potřebovala především vědět, jestli se dovnitř dostane obrovský kovový válec.

Martha přitom měla i úplně obyčejné dětské sny. Chtěla být baletkou. Jenže nemoc přišla v době, kdy se měla začít učit tančit, a z toho už nic nebylo. Později vzpomínala také na kamarádku Karen Rappovou. Společně si hrály venku, pozorovaly mravence a další drobné živočichy, stavěly malé domečky z trávy. Takové ty dětské činnosti, které člověk po letech obvykle považuje za úplné maličkosti. Pro Marthu ale znamenaly hodně.

V roce 1955 se začalo ve Spojených státech očkovat proti dětské obrně. Počet nemocných postupně klesal a železné plíce přestávaly být potřeba. Navíc se objevovaly modernější ventilátory. Byly menší, praktičtější a pacient nemusel ležet v kovovém válci. Staré přístroje tak začaly mizet z nemocnic a postupně se z nich stávaly spíš muzejní exponáty.

Martha ale u železných plic zůstala. A nebylo to proto, že by se bála nových technologií. Vyzkoušela několik jiných způsobů podpory dýchání, jenže žádný jí nevyhovoval tolik jako ten starý přístroj.

V rozhovoru pro Radio Diaries v roce 2021 vysvětlovala, že když byla celý den mimo železné plíce, dýchání ji vyčerpávalo. Večer, když si do nich lehla, se jí konečně ulevilo. Mohla se pořádně nadechnout a polevily také některé bolesti. Tak proč by se jich vzdávala?

Jenže postupně začalo být čím dál složitější udržovat přístroj v provozu. Výroba železných plic skončila, náhradní díly už se běžně neprodávaly a lidí, kteří jim rozuměli, ubývalo. V 90. letech byly Marthiny původní železné plíce natolik opotřebované, že potřebovala jiné.

Nakonec se jí podařilo sehnat přístroj vyrobený už ve 40. letech. Takže vlastně vyměnila staré železné plíce za ještě starší. A samozřejmě ani ty nevydržely bez oprav. Opotřebovával se motor, těsnění kolem krku a další součástky. Sehnat někoho, kdo by dokázal všechno opravit, bylo stále těžší. Zvlášť těsnění představovalo problém. Muselo přesně sedět, jinak přístroj nefungoval správně. A nové se už nevyrábělo. Martha tak byla odkázaná na pomoc několika lidí, kteří měli s podobnou technikou zkušenosti.

Asi není potřeba dlouze vysvětlovat, co se stane, když přístroj, který vám pomáhá dýchat, najednou přestane fungovat. Martha měla doma záložní zdroj elektřiny, ale ani ten nebyl stoprocentní zárukou. Při jedné ledové bouři vypadl proud a následně selhal také generátor. Martha musela přivolat záchranáře. Jenže ti s železnými plícemi neměli zkušenosti a nevěděli přesně, jak s nimi zacházet. Nakonec se situaci podařilo zvládnout.

Podobné události ale ukazovaly, jak moc se její život lišil od života ostatních lidí. Stačila porucha motoru nebo delší výpadek elektřiny a byl z toho problém, který mohl skončit tragicky. A přitom Martha nežila v nemocnici. Bydlela doma, měla své zájmy a snažila se fungovat co nejvíc samostatně. Malovala, psala básně, zajímala se o hudbu a měla ráda zvířata. Zvlášť blízcí jí byli bíglové, kterým se také věnovala v rámci záchranných aktivit.

Samozřejmě měla spoustu omezení. Nemohla vykonávat běžné zaměstnání, nemohla mít děti a řadu věcí musela přenechat ostatním. Ale rozhodně nešlo o člověka, který by celý život jen ležel a čekal, co bude dál.

Jedna z nejzajímavějších kapitol jejího života začala po teroristických útocích z 11. září 2001. Martha se tehdy začala více zajímat o dění ve světě. Chtěla pochopit, proč k útokům došlo, a na internetu se dostala do kontaktu s lidmi z různých zemí. Mezi nimi byl také Egypťan Baha Salh.

Začali si psát a postupně se z toho vyvinul vztah. Jenže Baha žil v Egyptě a dostat se do Spojených států nebylo jednoduché. Získání potřebného víza trvalo dlouhé roky. Vlastně neuvěřitelně dlouho. Jejich vztah na dálku vydržel více než dvacet let, než se konečně podařilo vyřešit potřebné formality. Letos v únoru se vzali. Marthě tehdy bylo 77 let.

Po tolika letech čekání se tak konečně dočkala manželství. Bohužel už jim nezbývalo mnoho společného času.

Martha měla dlouhodobě poškozené plíce a její zdravotní stav se s přibývajícím věkem zhoršoval. Ještě před pandemií covidu-19 dosahovala kapacita jejích plic méně než čtvrtiny běžné hodnoty. Pak prodělala covid. A ne jednou, ale dvakrát.

Po těchto infekcích se její dýchání ještě zhoršilo. Dříve dokázala být mimo železné plíce většinu dne, jenže v posledních dvou letech života už v nich musela zůstávat téměř nepřetržitě. Přestala také opouštět domov. K tomu se přidávaly další problémy se stárnoucím přístrojem. Rodina se snažila najít někoho, kdo by ho dokázal opravovat, ale podobných odborníků už prakticky nebylo.

Martha Lillardová zemřela 26. června 2026 ve městě Shawnee v Oklahomě. Bylo jí 78 let. V úmrtním listu bylo uvedeno chronické plicní selhání a postpoliomyelitický syndrom. Její sestra Cindy později uvedla, že podle ní sehrály významnou roli také následky prodělaného covidu.

V době smrti byla Martha považována za poslední známou osobu ve Spojených státech, která stále používala železné plíce.

Když se dnes podíváme na fotografie železných plic, vypadají skoro neuvěřitelně. Obrovský kovový válec, ze kterého vyčnívá lidská hlava. Přístroj, který zabírá půl místnosti a při provozu vydává pravidelný mechanický zvuk. Jenže ve své době šlo o techniku, která zachraňovala životy.

Martha se do železných plic dostala v roce 1953, kdy bylo očkování proti dětské obrně ještě hudbou budoucnosti. Zažila pak desítky let, během kterých se medicína změnila k nepoznání. Objevily se nové léky, moderní ventilátory a postupně i technologie, o kterých se lékařům v 50. letech ani nesnilo. Ona ale pořád používala přístroj vyrobený ve 40. letech.

Zdroje:

https://people.com/the-last-us-polio-patient-in-iron-lung-dies-78-12016065

https://edition.cnn.com/2026/07/11/health/polio-survivor-iron-lung-dies

https://www.bbc.com/news/articles/cwyk4z3e2×lo

https://www.theguardian.com/us-news/2026/jul/12/martha-lillard-last-polio-survivor-iron-lung-death